Ještě dnes zůstanu u rybníka, no, vlastně přesněji na jeho hladině, to synek mi připoměl jednu příhodu, kterou jsem tam zažila. Kdybych se při ní viděla, asi bych se prohýbala smíchy....
Když jsme sem přijeli na návštěvu, mé synky lákala kánoe. Pěkně červená..."Strejdo, můžeme se povozit ?" Bylo to vzácné, vždycky se těšili. I já jsem se někdy nechala zlákat. Klidná hladina, sem tam šplouchnutí kapra, větřík si jemně pohrával s rákosím a vysoko nad hlavou slunko. Oáza klidu, jak jsem tu posledně psala....
Ten den bylo vedro a klídek až podezřelý, jen jsme do loďky nasedli a do ruky vzali pádlo, kánoe s námi klouzala, tiše a lehce, od břehu dál a dál.... Najednou jako když proutkem mávne, začla se stahovat mračna. Černá a zlověstná...Zdvihl se vítr, bylo po klidu a před bouří !
"Rychle zpátky, otočíme směr, než nás liják zastihne a nedej Bože hrom a blesk...... "! vystrašeně na muže naléhám. A vítr v nárazech zesiluje, zdvihnou se vlny, hlasitě šplouchají, houpy hou, houpy hou....
Kdybych se viděla, bylo by to nejspíš k popukání, jejda, já vám měla fakticky strach. Loďka se houpala ze strany na stranu a vůbec se ovládnout nedala, nebylo možné dostat se zpět. Muže jsem měla za zády, a když si vzpomene, jenom se směje - prý se mi obě "půlky" klepaly strachy a v očích jsem měla hrůzu a děs. Nevěřte mu, přehání,já se při tom přece neviděla, i když možná...kdo ví ...
A tak jsme nakonec přistáli v hustém rákosí na druhém konci, bylo tam bahna nad kotníky,kánoe uvízla, nešlo s ní hnout. Zachraň se jak můžeš, ven jsem z ní hupsla, rákosím ke břehu prodírala. To bahno nebylo ledajaké, nevím čím, snad vápnem vylepšené, bělavě mazlavé nějaké bylo. Muž se snažil loďku protáhnout rákosím ven, ale bezvýsledně.
Nakonec to dopadlo dobře. Bouře se přehnala a kluci pak pro loďku došli, ani nevím, jak ji vytáhli. Šikovný majitel, věděl jak na to. A ty vlny byly skutečně vysoké, nejmíň půlmetrové, nepřeháním, nikdy bych tomu nevěřila, kdybych to na vlastní oči neviděla. Co dokáže vítr na rybníce !
Pak vítr ustal, strhl se lijavec a vodní hladinu hustě čeřily veliké kapky. Už nevím jak dlouhý ten liják byl.
Ale moc dobře pamatuju, druhý den ráno - mackové kapříci měli rej ! Vyskakovali z vody nad hladinu, šup nahoru, plác dolů, další šup a plác, a další a další... to vám byla podívaná! A obloha byla po dešti vymetená a zas azurově modrá....
To co tenkrát, už jsem tam nikdy nezažila......
