Tak tímto heslem se řídí náš sedmiletý kocour Max. Nikdo mu v tom neradil, přišel na to sám, život ho naučil
Později, když už Máťa chodil a také měl sílu, snažil se Maxíka nosit. Jemu se to zrovna dvakrát nelíbilo, ale odevzdaně držel. Matěj ho vždycky chytil pod bříškem, kocour natáhl zadní nohy, takže byl hnedle dvakrát tak dlouhý a Máťa ho vší silou šťastně vláčel, prostě, jak jen to šlo.... Myslím si tedy, že z této doby přetrvává jeho strach, jakmile Matěje jenom uslyší.
Třeba Matěj ho láká na masovou kapsičku, tu nejlepší kočičí pochoutku: "Maxíčku, pojď, masíčko ..." promlouvá k němu libozvučně, a Max zastříhá ušima a "bere roha"----
Teď Máťa prožívá dobu převlékání - jednou je voják, podruhé za rytíře, tak jako nedávno dolů k nám takhle vyzbrojen přišel. Bylo ho slyšet dřív než se objevil a měli jste vidět reakci kocoura !
Zrovna se koukám na zprávy, najednou kolem mne proletí jako ta střela a buch ! Narazil čumáčkem o skříňku, nějak to nezvládnul. Kdo ví, asi ta zimní váha se podepsala....
Hned druhý pokus - hups, a než Matěj došel už se mu skryl ! Nedivím se kocourovi, být kočkou, také bych se lekla...
Maxík je srábek, ale vynalézavý, našel si novou schovávačku, nacpal se do kouta, za velkým květníkem. Pak se tam skrčil a ani nedutal a později, v klídku, dal si ještě malého šlofíka....
No jo, čičiči, přece jsou chytří, ti chlupáčci kočičí..
