Kde brát tu sílu....

".......vím, že už to brzo přijde, ale já na to nejsem ještě připravená....."

Tento útržek pronesené věty se mi stále do myšlenek vkrádá, a i když ho odháním, jako ozvěna se ke mně neodbytně vrací zpět.  Mám jedny přátele a i když vím, že tohle si nepřečtou, zůstanou pro vás přece jen bezejmenní, zůstanou skryti v tom lidském davu. Znám je dlouho, životem spolu svorně jdou, letos už plných padesát let. Vím, kdy se láska jednoho k druhému zrodila, vím  o mnohém, co jim přinášel čas, vím jak jeden druhému byli vždy oporou, vím,že bez dobrého zázemí by matka tří malých dětí v nepřetržitém provozu pracovat nemohla....

Možná býval trnem v oku ostatním mužským v paneláku, když schody za ženu umýval, když s dětmi šel na procházku, když uvařil a pověsil prádlo, když to či ono bez problémů udělal, co většinou jinde dělává žena.... takovou pomoc mnohá by vítala... Zastal ji bez remcání, když měla třeba celodenní sobotní a nedělní službu, aby zůstala v profesi, tím jí to umožnil. Ale nemyslete, i ona se jak mohla snažila, oba žili jen pro rodinu, pro děti a jejich zdárnou budoucnost...

V radostech i starostech, jak už to bývá, ubíhal jim čas. Osud se ozval se zlou zprávou. S takovou, při které každému zatrne, i když se o jeho tělo zrovna nejedná...je to, jako když uhodí blizoučko blesk...

" .......ještě tohle dát do pořádku, až tu nebudu, nechci abys měla starosti, chci za sebou zanechat  uklizený stůl...." drží se statečně, nenaříká, ví a cítí to, že času mu mnoho nezbývá...i ona musí být silná, ona ví, díky své profesi, moc dobře ví...

A KDE BRÁT TU SÍLU, KDE JI JEN BRÁT....?

Pořád ji vidím, s tím smutkem v tváři..."vím že přijde to brzo, a já nejsem připravená..."  - to se mi do duše vepsalo.......