Kolotoč dní.

Bez přehánění, celý minulý týden byl takový podivný, radost se někam vytratila a v duši se usídlil nějaký splín. Ani sluníčku nebylo pokaždé do zpěvu, párkrát ani nevstalo, jen ten protivný vítr v korunách stromů naplno úřadoval a s vervou z nich listí očesával. Nakonec slunko přes víkend trucovat přestalo ale vítr vesele tancoval dál. V noci se zklidnil a jen trochu odpočíval aby do rána zas nabyl sil.

Dnes slunko se vyhouplo nad Jizerky, hezký den slibuje i když je listopad. Tak už se vzchop, zažeň ten splín, ty různé bolístky jen práce zahání, to už mám dávno vyzkoušené. Vítr mi nadělil otravnou rýmu, není mi do zpěvu, ale ať....!  Kolečko, hrábě, lopatu a rýč, tu něco, tam něco, své tělo jsem trestala tak celý den.

Tu práci si sama přidělávám, i když to vím, nedám si říci. Třeba tuhle listopádku jsem zjara vsadila do záhonu, dnes jsem ji vyryla a šup s ní do květníku. Potřebovala jsem uvolnit místo pro tu poslední růži co tolik mě prosila, ještě mě nech, ještě mě nech... Dnes jsem ji konečně přesadila a copak ta listopádka? Až mrazík ji sežehne, přečká zimu vsazená ve skleníku, zjara zas ven....no, vždyť říkám, nedám si říci, tu práci si dokola přidělávám. Proč asi ? 

I jezírko už je posmutnělé, kde je ta zeleň, kde jsou lekníny?  Proto nemám moc ráda listopad....

Nakonec přece jen to co mám ráda, těch pár dnů, když podzim má v ruce malířskou paletu.

Klidně se posaďte na lavičku a já vás v obrázcích na chvíli provedu.

Břízky se dívají do zrcadla jak už jsou spoře oděné.

I koruna kaštanu je celá ze zlata a pod ní dole, je i jedno z mých zlatíček....