Miláčkové.

Neúnavný podzimní vítr se pustil do stromů a listí z nich poletuje sem a tam, kopce jsou v mlze a do mysli se vkrádá dušičkový čas, víc jak kdy jindy, vzpomínky na naše milé, kteří nás opustili, ale dál v srdcích jsou tu pořád s námi. Když se tak dívám na tu naši drobotinu, když se u babči a dědy sejde, vzpomenu na rodiče a na svého syna nejstaršího, proč jen se nedočkali...Proč, jen proč, běh života osud nám řídí... Miláčkové, ta dětská cháska, pokračování rodu, kdo by ji neměl rád? Je veselá, hravá , někdy divoká, ale hlavně že je zdravá, s bezelstnou dušičkou...miláčkové, kdo by je neměl rád?

Přijela pravnučka Adélka na návštěvu, kluci se na ni těšili, tady jsou svorně v poklidu, ale pak?  Třásl se domeček v základech....

Jo, bublifuk, bublinky to je ono, kluci jsou v akci, kdo jich víc chytí, jen Adélka způsobně přihlíží...

" Adél - zavolal na malou Máťa, pojď, babička si nás spolu na památku vyfotí, kdy zase přijedeš? Až za rok? To už ti budou tři ! Zůstaň, nejezdi pryč, budem si s Kryštůfkem s tebou hrát..."

Jo, řekněte, kdo by tu dětskou chásku neměl rád? Další korálky z našeho rodu na šňůře života navlečené, a jedno přání mám, ať není ta šňůra bez konce...