Jen na malou chvíli.

Hodinku, dvě, víc to snad nebylo ale stálo to zato ! Ještě že Tě Jaruško mám, sestřičko moje, víš, čím mi největší radost uděláš. V neděli zase jsi zavolala - "nechceš jet na chvíli s námi, kouknout se do bučin ? Za pět minut ať jsi připravená, popadni foťák, už jsme na cestě..." Já v pracovním už se chystala na ty růže, rýčem jsem praštila, to vám byl fofr, ve chvilce stála jsem u branky. Stihla jsem bučiny, stihla i růže, v bučinách mě to na duši pohladilo, a stařenky růže ze země dobývat, tělo mé unavilo...

Vydali jsme se  nahoru do kateřinských strání porostlých samými buky, strání plných balvanů, strání, kde ja tak krásně, pojďte se podívat s námi...

Jestlipak cestou ten dračí kámen uvidíme? Poznáme, který je to ten pravý?

Mohutné kořeny stromů se ze všech sil ve svahu drží.

Možná ten dračí kámen je zrovna tenhle, možná pod každým se dráček skrývá, to nikdo neví...

Cesta nás dovedla k Martinské stěně.

Tak ještě nahoru, na vyhlídku...

Jarča se kochala pohledem do okolního lesa a do zlátnoucích strání...

I já jsem se z vyhlídky porozhlédla a i ta vlaječka na stožáru dívá se odsud do krajiny...

Haló, draku, ťuky ťuk, možná že tady jsi doma, vyzrál jsi na nás, když ses nám skrýval, ale revír máš kouzelný, jako v té pohádce jsem tady byli...