Roztoulané myšlenky a slunečnice.

Jistě to také znáte, když jde o něco závažného, člověk se hůře soustředí a myšlenky na to neodženeš, prostě to jen tak nejde. I když se toulají, odbíhají, stejně se k té věci vrací...Už jen to čekání, kdy pozvou dědouše do pražské nemocnice, jak se vše povede, jak to zvládne. Stalo se, pozvali, ale pro jednu překážku poslali zpět, tak jsme se domů zas vrátili. V pondělí nanovo pojedeme, myšlenky , ach ty myšlenky roztoulané.. Vezl nás synek autem, já mlčky se dívala na krajinu, lány obilí, kukuřice, někde i brambor, těšily moje oči, až jsem je zahlédla - slunečnice !  Své žluté hlavinky, pěkně v zástupu, jedna jak druhá, oddaně za slunkem hledí. Zrovna jsme sjeli  z dálnice na okresku - "zastav mi na chvíli " -prosila jsem.  Nádherná podívaná, já je mám ráda, nejraději bych si je pohladila. Tak aspoň obrázků pár jsem si pro  vzpomínku vzala.   Rozkvetlé pole, tam někde na Jičínsku....

Hluboký příkop plný kopřiv mě se k nim přiblížit odradil, tak jsem tam stála a dívala se

A zvečera doma, na zahradě, ještě  blejskla jsem v záhoně sluníčka.