Dnes bylo hezky, nad nulou, i slunku se zachtělo smát, to je hned všechno jinačí i v duši je najednou lehce....Poklidit, uvařit a kupu nádobí po tom všem umýt - tak pohni se děvče, řekla jsem si... Doma to znám, vypadnu ven, jen co dědoušek zalehne po obědě...A tak jdu jen tak, za nosem, plnými doušky kolem vše vychutnávám, jako bych cítila předjaří - bylo mi opravdu fajn.... To se jen zima na chvilku zastavila, aby zas znovu sílu nabrala, jaképak předjaří ? -byl to jen sen..
Jen pár dní stačilo a kdeže je bílá, zůstaly jenom ostrůvky.
Tady, o kousek výš, se ještě drží.
Blankytná obloha, co si přát víc?
Okolo rybníčku, plného ledu, šlapu si v pohodě dál...
A sluníčko na ledu si zrcadla kreslí.
Když se tak zadívám, je to jak z družice snímek - okolo moře je samé pohoří..
Všechny listnáče v zimě jsou nahé, aby zjara si oblékly nový šat, jen dub se nesvlékl, možná se styděl, nebo měl "palici dubovou?"
Sluníčko kouzlí dlouhé stíny a u kraje rybníček roztává.
Zas o kousek výš šlapu si ulicí, podhorské louky dříve tu byly, dnes je to všechno zastavěné.
A město se rozpíná, až nahoru, k lesu, co nových domů tu stojí, je to až k nevíře. Těm loukám už dočista odzvonilo....
Dříve tu bývaly chaloupky roztroušené, tohle je jedna z nich, co ještě přežila.
A tohle je další co ještě stojí i statný ořešák opodál. Kdo a kdy chalupu stavěl, kdo a kdy ten ořešák zasadil? Kdopak ví......
Ještěd je blízko a i když je v mlhavém oparu, ještě si poslední obrázek udělám. Můj foťáček, ten "chroupáček" řekl - a dost ! Že paměťová karta byla už z dřívějška zaplněná, byl focení konec a já dál se jen dívala, kolem se koukala, než jsem se zpátky domů doloudala.