Radosti všedního dne.

První červencový den byl na slunce docela skoupý, nevadí, hlavně že neprší, řekla jsem si, - mám tady Kryštůfka, půjdeme dopoledne  ven. Dnes žádnou kárku, pěkně za ruku a po svých, ten náš kluk půjde, nahoru pod les, přes známou louku.  Možná, že už bude posekaná, nebo možná ji sekat ještě uvidíme... Jak bláhová domněnka,  nic se tam nedělo, jaká je škoda, té voňavé trávy !  Já foťáček sebou, bez něj v přírodě ani ránu, všechno to hezké, co oči vidí, bych si nejraději zvěčnila... " Kryštůfku, poneseš babičce ten futrálek ?"   a hned jsem mu ho na krk pověsila. .."Babičko, koukej, já taky fotím" ....

Odpoledne, kolem čtvrté, volala sestra Jarča  - " Mirek jede spravovat traktor na Jizerku, nechceš jet s námi ?"  Taková skvělá nabídka se přece neodmítá ! To byly fofry - s Kryštůfkem domů, ze zahrady.   "Tak s nimi jeď, povídá dědouš, tu půlhodinku než mladí přijedou, to tady s prckem zvládnu..." No vidíte, jak mám přejícího muže, on dobře ví, jak jsem si Jizerku oblíbila.... Tak další z těch radostí všedního dne......

Byl už podvečer, poměrně chladno, nikde živáčka, jen my dvě, pěšinkou podle říčky Jizerky...no, řeknu vám, mě bylo tak nějak u srdce lehko !  I Jaruška si to obdobně vychutnala, no, aby ne, vždyť jsme focením posedlé sestry...

Jé, ještě kdyby bylo tak sluníčko, to by bylo bezva ! Možná by obrázky vyšly lépe, ale to co jsme viděly vlastníma očima, to ani v nejlepším foťáku nemá snad konkurenci. I když, kdo ví, Jarča má zrcadlovku.....

No, kdyby nás někdo pozoroval - dvě bláznivé ženské, řekl by si...všechno to malebné nacpat si do foťáku ?

Najednou mobil - konec té zábavy, už jste se pokochaly, traktor je spravený , u auta čekám !  Co se dá dělat, musíme zpátky....

tiše se loučíme s Jizerkou, snad nashledanou, zas někdy příště ........