Adil | Měla bych...

Venku je docela hezky, měla bych vypadnout ven, na zahradě mám od včerejška nedodělanou práci. Včera jsem si myslela, že se musím strhat, ze všech koutů to na mne volalo. Záhony zeleniny-"pojď nás zbavit plevele, nemůžeme dýchat", slípky - "pojď nám vyčistit kurník a dej něco dobrého"/máme je zavřené ve výběhu, tak travičku nemají a občas jim musím kousek zrýt,aby si mohly pohrabat/, keříčkové fazolky-"kdypak nás zaseješ", rajčata ve skleníku-" potřebujeme zalít a vylámat nárusty, jinak ti jablíčka nedáme", růžičky volaly- "zbav nás těch mšic", fuchsie, begonie a muškáty - "máme žízeň, dej nám pít".... A tak bych mohla pokračovat, dál a dál..Ono to vypadá, jako stěžování, ba ne, nebrečím, jen toho bývá najednou moc. A tak bych dneska zase měla, lidičky, ale mě se vám dneska do ničeho nechce ! Za zády oddychuje malý Matěj, v obýváku si hoví dědouš/tedy můj muž/ a na mne čeká v kuchyni hora neumytého nádobí. Samo se neumyje, pěkně si na mne počká. Hlava mi nebere, je jaksi dutá, prostě nechce se mi vůbec nic! Tak si dám kávu, třeba mě nakopne a já pojedu dál.  Že není vše hotovo, snad se svět nezboří, a vůbec-až se znova narodím, chci býti muž. Ten můj mi občas říká: "Já tě tedy nechápu, neumíš si to zorganisovat? Já dělám jednu práci, ne deset najednou..." A tak bych měla, vlastně co? Když se mi nechce, na práci kašlat, svět se přece nezboří...