Slíbila jsem Matějovi, že se půjdeme podívat na autoveterány, až pojedou přes naši ves. Máťa je posedlý modely aut, už se ve značkách docela vyzná. Tak co by pro něj babička neudělala. Vedro bylo jak v parném létě, pomalu na padnutí. Jen jsem domyla nádobí po obědě a už jsme na tu čumandu rychle fofrovali, aby nám z té podívané nic neuteklo. Já dlouhé kroky a Máťa v poklusu, na vhodné místo přišli jsme včas. Deset minut, patnáct minut a nic. "Víš co - povídám Máťovi, pojď, půjdem si sednout do stínu do čekárny, také to odtud uvidíme". Další minuty uplynuly, ejhle, první autíčko ! Pak dlouho nic, no, vlastně auta jezdila, to jo, jenže ta dnešní, těch bylo dost, ale na ta jsme s napětím nečekali...Trochu to zkrátím - v deníku avizovali, že bude autoveteránů kolem šedesáti ! No, byli jsme zklamáni, jestli jich projelo tak dvacet, víc jich nebylo, ostatní, trasy neznalí, nejspíš bloudili v tom našem Podještědí. A Máťa se těšil na červenou bugatku, že jistě ji uvidí, to mu babička nakukala.
Na zpáteční cestě domů známý pán z toho velkého baráku zavolal na Máťu - "na, tu máš něco zmrzlého, ať se ochladíš"..."dobrý den, děkuji" Matýsek odvětil a studený "cuc na klacku" potom si pomalu po cestě vychutnával.
