První listopadové ráno mě nezklamalo. Vstala jsem, to tedy znamená, že ještě žiju...Pokaždé kouknu z okna ven na oblohu, ta mi napoví víc než předpověď počasí.... A dneska bylo to podzimní raníčko jako malované. Vzala jsem bundu, přece jen foukalo, foťáček do ruky a vyšla jsem ven. Musím pár metrů od domu a pak mám výhled a můžu se dívat jak slunko vstává, jak se obloha barví dočervena, mám ráda to pěkné kouzlení....
Občas si říkám - bydlet tak nahoře pod Ještědem, ó jé, to by byl výhled, na celé Jizerky - to bych si přála, měla bych tu krásu před sebou, jako na talíři....
