Cestou k vrcholu Ještědu.

V pozdnějším sobotním odpoledni jsme se rozhodli vyjít až na Ještěd. To se ví, nechtěla jsem v naší početnější skupině chybět. Ti čtyři zdatnější se rozhodli část cesty vystoupat pod lany až  k silnici, která končí na Ještědce. Nás ostatní na parkoviště na Ještědce dovezl syn autem,  dál k vrcholu  až dojdou ti co šli pod lany, jsme měli jít společně. Ne, nebyla jsem nedočkavá, ale prozíravá, a na ostatní jsem nečekala  jen proto, že bych je pak  cestou jen zdržovala. Jednak zastávkami při focení a především, nebudu tajit, že potřebuji při chůzi oporu fr. holí . Není to z rozmaru ale z nutnosti, a s nimi se pádit nedá........Tak jsem si pomalu vzhůru šlapala, kochala se vším  co se mi líbilo.  Zbytek rodinné výpravy mě došel téměř v cíli.

Dobře upravená asfaltová cesta vás provede kolem celého kopce a než dojdete nahoru tak okolní krajinu vidíte ze všech stran, zrovna tak, jak ze samotného vrcholu.

Tady nahoře foukal studený větřík , slunko už zmizelo a chystal se déšť. Tak ještě nakouknout na druhou stranu, na město a k domovu.

Fotka je špatná, ale přesto ji se dám. Za jasného počasí je dolů na město krásná podívaná.

Přes Vířivé kameny dole pod lesem  vidím důvěrně známá místa. V lukách vidím "Rusák", a jako velká tečka se rýsuje na konci pozemku mé sestry její oblíbený jehličnan.

Děti si přály svézt se z Ještědu lanovkou, tak jsme jeli. Z vrcholu, za pouhé 4 minuty jsme byli dole. Syn sešel na Ještědku pro zaparkované auto a pak nás na silnici  pod stanicí lanovky nabral, ani jsme zmoknout nestihli. Když se mi zachce, můžu Ještědu denně mávat, a možná ještě někdy příště seshora zamávám směrem k domovu.