Na Viničné cestě.

Vrtkavé počasí nám nezhatilo plán zavítat do jarní přírody. Navštívila mě kamarádka Hanka a moje sestra nám zprostředkovala malý výlet kousek za humna. Vhodným cílem v deštivých dnech, kdy je všude dost mokro, byla Viniční cesta. Tam  Hanka ještě nikdy nebyla. S Jarčou jsme ji spolu jednou  prošly úplně celou, přes Fredinandov až do Hejnic. Na to moc ráda vzpomínám....

Vrstevnicová Viničná cesta vede z Oldřichovského sedla krásnou lesní přírodou v podhůří Jizerských hor.  Mylně jsem se domnívala, že se tak nazývá proto, že se vrstevnicí  v četných zákrutech skutečně vine. Ale důvod pojmenování je úplně jiný. Když byla cesta v roce 1944 dokončena a bylo zjištěno, že hned za druhou zákrutou od Oldřichovského sedla je relativně stálá teplota, říkalo se tomuto místu "ve vinném sklepě".  Tentokrát jsme ji všichni celou tam a zpět neprošli, ale byl to balzám pro duši i pro oči, myslím, že nejen pro mne, a ani dešťová přeprška nám to potěšení nezkazila.

Cestou bylo   pro cyklisty víc podobných upozornění a i když jsme ani  při pomalé chůzi žádného mloka na cestě neviděli, jednoho cyklistu jsme  potkali. Jeho evidentně  nějací ohrožení mloci vůbec nezajímali. Řítil se  šílenou rychlostí a navíc měl na vodítku psa. Toho, jako by byl na dostizích, zuřivým pobízením poháněl k co nejrychlejšímu běhu. Toho pejsana nám bylo líto.  Kdyby se jezdci připletl pod kolo, jak by oba nakonec skončili...?