Kořením života může být ledacos, toho se nabízí hodně, jenom si umět vybrat. Každý z nás preferuje to, co mu v životě nejvíc chutná. Někdo rád život sladký, tak pro to udělá všechno možné, ale může se klidně stát, že to přepískne tak, až mu nakonec ze sladkého jen hořká pachuť zůstane...Někdo si život koření opatrně, po malých dávkách, ani málo, ani moc, prostě tak akorát. Podle mne, je to člověk rozumný a ať dělá co dělá, zůstává v pevném bodě svého rozhodnutí.Umí odolat různým svodům a svého JÁ si je vědom. Potom je třetí varianta koření, po té sahám tak automaticky, ale často, při plném vědomí,si s ním život také překořením....To jsou úvahy a šplechty, že? To mě jen tak napadlo, když jsem přišla ze zahrady domů, že bych měla ubrat a kořenit si maličko, dávat si ho po špetkách, někdy třeba vůbec. Kdo mě zná tak dobře ví, o čem že je řeč...
Dnes nás slunko potěšilo, přišlo se nám ukázat. A tak rychle na zahradu, zmeškáno je dost. Tu něco, tam něco, tady rýpnout do země, tady něco přesadit, tady něco přistřihnout, a tak dál, a tak dál...Už sotva nohy zdvíhám, "jedu" dál a škobrtám, musím si chvilku sednout a dát bolavým nohám odpočinout. Chvíle klidu a nicnedělání byla jako pohlazení, na těle i na duši. V zahradním křesílku zakloním hlavu, dívám se na azurovou oblohu na které se v nepřerušeném pásu bělají kupovité mraky. Nádherný a uklidňující pohled, to by byl obrázek, napadlo mě, zajímavý pás mraků, a ten kontrast barev, čistá bílá s azurovou. Zavrhla jsem letmou myšlenku že si pro foťák domů zajdu, nepřemohla jsem se. Okolo prolétl s bzukotem čmelda a já oči do oblak upřené si pomyslela, jak příjemné by to bylo v těch heboučkých mracích si poležet, no,jo no, že nežijem v pohádce, tak vracím se zpátky, do reality dne...
ilustrační foto z roku 2018
Podobně kupovité mraky to byly, táhly se jako bělostné pohoří zajímavých tvarů, právě v tom samém místě.