Druhá polovina března je před námi, co nás v ní čeká? Dny v předjaří jsou vrtošivé, rok co rok je to stejné. S vidinou blížícího se jara by i tak bylo veseleji, na radosti ubírá jen ta dlouho vlekoucí se bezútěšná kovidová doba... Pracovní zápřah v zaměstnání mám už dávno za sebou, nikam nemusím, moje každodenní "pracoviště" je jen na území mého domova, přesto se vůbec nenudím. A také mám společnost vnučky, která do školky kvůli kovidovým opatřením nemůže. Jak těžké to mají v rodinách kde po ruce žádná babička není, pak je jediným řešením zůstat s dítkem doma. Společný čas trávíme různě, když zrovna neprší, jako dnes, a slunko trochu vykoukne, frčíme ven, na zahradu. Už aby bylo tepleji, obě jsme nedočkavé. Terka, aby se mohla na houpačce houpat a nebo na kole kolem domu jezdit, prostoru je na to dost. A co já? To co každé jaro, a pěknou řádku let...Kolotoč prací už se pomalu roztáčí, točit se bude pomaloučku, jen je léty opotřebený a čím dál víc skřípe, ale ještě se nezastaví...Prostříhala jsem víno ve skleníku, ostříhala část keřů růží, prostříhala rybízy i angrešt, očima povytahuju vzešlé papriky a rajčátka, které mám zatím doma v teple, plánuju kam vsadím vypěstovaný zimostráz a přesadím venkovní vzrostlou juku, no další povídání by bylo jen pro ty, co mají zahradničení jako své hobby...Dnes jsme s Terkou hrály karty - prší. Pršelo venku a Terce pršela vítězství, jedno za druhým. Největší radost měla, když měla sedmičky a já žádnou na přebití, to se jí oči jen šibalsky smály ! Nebo skládáme puzzle s pohádkovým motivem, to je také dobré zabavení. A pexaso ? Takový postřeh už nemám, a ona ráda vyhrává, tak proč jí kazit radost? Češu jí její krásné vlasy do culíku a na oplátku - "babí, můžu tě taky učesat?" "Ale jo, můžeš, ale ať mi je všechny nevyčešeš - dělala jsem si legraci- to bych byla plešatá a musela bych pořád nosit čepici". "Babíí, nemusela, koupila bys si paruku!" Naštěstí ta čepice ani paruka mi nehrozí, ale trochu té srandičky je třeba....
