Adil | Jak jsem Bertičku po zimě provětrala.

Nahoře ještě sníh leží, někdy tam  jeho zbytky bývají i začátkem května, přece jen, ve výšce 1012 m.n m. je  rozdíl znát. Včera byla obloha azurová a byl pěkný den. Školka je zavřená, tak "hlídám".  S předškolačkou - treperendou, to bez problémů jde. Zahrada u domu je jako výhra, a navíc, v tomto blbém čase.  Za plot ani nevylezem, zábavu -/práci/, tu si snadno najdeme, o tu nouze není...Den by mohl mít víc hodin, říkám si někdy,  profrčí tak rychle,od rána k večeru. Asi je to tím, že už mi to, jako dříve, od ruky tak rychle nejde. Vlastně, ruce můžou stále, jen nohy jako naschvál už trvale stávkují ...."Mamko, je hezky, měla bys vytáhnout Bertičku,ať nezahálí" řekl mi můj nejmladší. Maličko jsem se v duchu přemlouvala - mám, či nemám se projet ? Ještě je brzo, ještě je čas, ještě není všem dnům konec... Jedu ! rozhodla jsem se odpoledne, dřív bych stejně nemohla.  A tak jsem se cestou i kochala a sem tam jsem si nějaký obrázek zase cvakla, jak jinak...

6 km vpravo nahoru, 6 km  vlevo dolů - kterým směrem se dám? Mám jasno, rovně, cestou co dovede mě k domovu !

Zastavím a chci se podívat dolů k městu a až na obzor, k Jizerkám. Všimnu si, že ke mně běží nějaká ovce.

Není sama, pod nohy se jí pletou dvě mláďata. Blíž už  doběhnout nestihla, dětičkám se zachtělo mlíčka, tak mi ukázala záda.

Dist povídání, to už stačilo,  dám ještě sněženky,  jako tečku za včerejškem...