Puťa, puťa, na na.....

Jen tak se dívám na starý obrázek  hejna slepic  a vynoří se vzpomínka.... Je to už dávno, v padesátých letech minulého století, z doby, kdy v naší vsi hospodařilo JZD. Polnosti, pastviny, louky, dva kravíny, jeden pár koní, traktor "svoboďák", mlátička  obilí a jeden čas i drůbežárna, to byl družstevní majetek. V té drůbežárně pracovala moje maminka. Celý objekt jsem dobře znala, chodívala jsem tam občas také, abych tam trochu pomohla. Hned za plotem s prkennou brankou byl malý  zděný  přízemní domek s jedinou místností.  V ní tři okna s neprůhlednými a pevnými drátěnými skly, kotel  " pařák "na brambory  a papírové pytle s červenohnědou kostní moučkou, přísadou do  krmné směsi. Hromada pšenice v koutě také nechyběla, slípky se měly fajn.  Nelibý odér kostní moučky se mísil s bramborovým výparem, tím vším prosycený vzduch byl pro přípravnu krmiva typický. Ve staré otevřené stodole nocoval beran Ferda, ve dne někdy býval horší než ze řetězu puštěný hlídací pes.Uměl bravurně útočit a prohánět každého, kdo se mu připletl do cesty, nikoho moc nešetřil. Na přípravnu mám jednu úsměvnou velikonoční vzpomínku, ve věku mých patnácti let.. To ráno jsem mamince nabídla, že dojdu uvařit kotel brambor,  z domu jsem se ráda vytratila jen  abych unikla vrbovým proutkům pomlázky a s přesvědčením, že tam mě kluci nenajdou. Nevím, kdo jim tenkrát prásknul kam jsem zmizela, ale asi můj brácha, kdoví....Byla jsem uvnitř zamčená a najednou buch, buch, buch ! Halasný povyk  - "vylez ven, my víme že tam jsi schovaná !"  "To zrovna, ani náhodou, to by se vám líbilo, cha, cha..." byla moje odezva. "Počkej, těš se, však ty ven vylezeš, až tě vyčoudíme !" Pak jsem zaslechla šramot na střeše, když se některý z kluků drápal ke komínu, chtěli ho zacpat, rošťáci. Plán se jim nezdařil, odešli s nepořízenou a já se radovala, jak jsem  tomu potupnému "pohlazení"snadno unikla. Jeden rok, bylo mi tak 12 let ,byli v drůbežárně vykrmení kohouti na prodej. Jeden jak druhý, všichni s bílým peřím a co kus, tak za stejnou prodejní  cenu. V době prodeje, ve vysoké drátěné kleci mezi nimi, bráška a já  k disposici , abychom vybraného kohouta lapili. Mělo to háček,  tak to bývá, že každý zájemce chtěl toho nejtěžšího, aby měl na stole  masa větší kus. "Chyť mi támletoho" ukázala zákaznice, my jsme pak lítali, s námi kohouti celí vyplašení, občas i pírko jim ulétlo. Pak si kupující kohouta potěžkal a když se mu nezdál, že je ten nejtěžší, chtěl chytit jiného. No jo no, puťa, puťa, na na na ...je to už dávno, jen malá vzpomínka mi tady zůstala....