Dneska by to šlo, řekla jsem v nedělním odpoledni dobře naladěná na další jízdu s Bertičkou. " Kdo jede se mnou?" - padla známá otázka. Bez váhání jasná odpověď - "my tři pojedem na kolech, tatíka necháme doma." Měla jsem v plánu Srní sedlo, půl cesty známe, dál se uvidí. Nikdo z nich nebrblal když do kopce museli kola tlačit a babča si jela pohodlně, jako nějaká královna. Pod sedlem Černé hory jsme z lesní asfaltky odbočili na štěrkovou cestu, která se lesem klikatila dál a měla nás dovést k cíli. Všechno bylo celkem v pohodě, i nějaká zastávka cestou byla, jen tak, chtěli se kouknout po houbách a pár hnědáků skutečně našli.
Obloha se začala víc a víc zatahovat, těžké černé mraky se hnaly blíž a blíž a někde v dáli zlověstně zahřmělo. Co teď ? Do cíle zbýval zhruba kilometr ale rozum nám zavelel - v bouřce není radno v lese pobývat, raději hned zpátky !
Bez váhání rozhodli jsme, že si cestu zkrátíme a za zatáčkou sjedem dolů prudkou odbočkou směrem na Karlov. Byl to kalup, byl to sešup, samý štěrk a nespočetné kanálky. Naštěstí byly v dobrém stavu a měla jsem trénink z Výpřeže. Byl to závod s černým mrakem, jako by šlo o život ! Měla jsem starost abych Bertičku ubrzdila, prsty na rukou už dřevěné, ve tváři odvahu, možná i děs. Když začaly padat první dešťové kapky místo na Karlov, uhnuli jsme k Dolině. Od lesa přes louku a budeme dřív ve vsi.
Spustil se takový lijavec ale nám už to bylo jedno, než jsme se objevili u prvního domku, byli jsme jako hastrmani, promočení na kost. Když jsem si pak v suchu domova vařila čaj déšť najednou jak na objednávku ustal, a za kuchyňským oknem na obloze duha !
Docela mě mrzí, že jsme do cíle nedojeli, i tak to byl zážitek nabitý adrenalinem, ten se mi každý den nestane.. Dnes jsem vnučce Terce neděli připoměla a zeptala se, zda se jí to líbilo. Tady je doslovná odpověď - " Babí, líbilo hodně. Ale já jsem o tebe měla veliký strach !" "Opravdu ? Řekni mi proč." Víš babí, já jsem se bála, abys nedostala smyk, abys se s Bertičkou nepřevrátila, když seš stará babička a máš bolavá kolena !" No, že jsem se vůbec ptala, mělo mi hned docvaknout, že uslyším tohle. Jó, není nad dětskou upřímnost.....