Adil | Deset let zpovídání.

Posezení pod altánem u jezírka bylo chvílí pohody. Pochod mých myšlenek nic nevyruší,  hlavou letí jak z pampelišky pápěří...Slunce hřeje a známé zvuky občas klidné ticho rozvlní.Pod blankytnou oblohou zakrouží letadlo a někde nad Jizerkami se  ztratí z dohledu. Dívám se za ním a vzpomínám na  vyhlídkový let, který byl pro mne velkým překvapením a  náramně jsem si ho užila. Možná se dolů na naši malebnou zem, zrovna tak jako tehdy já, také  s velkým zaujetím někdo právě dívá.  Z rozjímání mne nevytrhne občasné řinčení z blízkého Kovošrotu, ani hašteřivá straka ve větvích sousedova smrku, ani auta, která sem tam kolem projedou. Letní vánek svěže pofukuje, kdybych  oči přivřela a má mysl zůstala v nečinnosti, pramínek vody tekoucí do jezírka by mne svým zurčením příjemně kolébal...S pokorou vnímám všechny ty zvuky, myšlenky plynou dál a já se v nich ohlížím zpátky, na dobu kdy jsem si tu začala jen tak o všednostech  psát. Podlehla jsem tomu, já, obyčejná ženská, se tu jak ve zpovědnici o prostých věcech  mého žití zpovídám. Nemám plány zlepšovat se, jiná už nebudu, jsem taková jaká jsem. Třináctou komnatu také mám,  nerada ji otvírám, v ní  jsem si  smutné a bolestné uzamkla.  V jednom ranečku nesu si dál, radosti, starosti, dobré i zlé, prostě všechno to, CO ŽIVOT PŘINÁŠĺ.