Zbytečná práce i trochu radosti.

Jaro je v plném proudu a všichni, co se rádi v zemi hrabou mají napilno. Co všechno zasít, kam co zasadit, plno plánů a těšení se, jak všechno poroste a že bude úroda. Kromě jiného si zasadím brambory, rozhodla jsem se.  Při té myšlence už jsem se viděla jak je pod natí postupně vyberu  až přijde čas. Jak hned  čerstvě vařené a lákavé skončí na talíři, třeba s tvarohem a kouskem másla, to bude "pošušňáníčko" !  Stačí jen řádeček pro pochutnání. Připravila jsem si pěkný hrůbek a do něj vsadila přesně 22 dobře naklíčených hlíz, na konci dubna za pěkného počasí. Zem jsem kolem pěkně prokypřila, ať "hnízda" pěkně narostou. Po zmrzlících ještě žádná nať nevykoukla, hrábla jsem do země abych zjistila proč.  Když jsem celý ten hrůbek   důkladně prohrabala, našla jsem jedinou bramboru jako výsměch za moji snahu a těšení se. A při tom hledání jsem v zemi objevila tunel, tak  mi bylo jasné, kam se naklíčené brambory poděly a kdo si na nich pochutnal. I když jsem měla dopal tak jsem nasázela brambory znovu a snad podruhé to už zbytečná práce nebude. Jen aby ten tunel nebyl pak třeba pod mrkví či petrželí, takový hryzec je škodolibá mrcha!

Přesto každý den radost mám, když se podívám jak to před domem kvete, i když je to taková změť keřů a keříčků, a všechno vedle sebe nahuštěné, to proto, že když jsem sázela, bylo to malé, časem se rozrostlo a teď už to nemá schopného "kadeřníka" aby to trochu přičísl a upravil.

A květy dřevité pivoňky už mají svá tmavá očka otevřená dokořán......

.