Zatmění v mozku.

To se tak někdy stává, že  levá ruka najednou neví, co udělala pravá.....prostě z ničehonic nastane chvíle, kdy nám mozeček vypne, čím to asi bude? Svést se to dá na plno okolností, vždycky se nějaký důvod najde. Chtěla jsem podle receptu upéct jeden moučník. Připravuju potřebné ingredience a ouha ! Nemám dostatek té mouky, kterou potřebuju, došla mi zásoba. Nedá se nic dělat, udělám jiný, z druhé mouky, navíc můj oblíbený, protože je snadnější. V něm se jako kypřidlo používá jedlá soda, tak si ji připravím k ruce a pustím se do míchání těsta. Jenže - "babí, podívej, jak jsem to nakreslila, babí koukej, babí , babí, babí...." Terce v jednom kuse jela pusa až jsem z toho zblbla. Když jsem těsto vylila na pekáč a šupla do trouby, blesklo mi hlavou. Krucipísek, snad jsem do těsta "nefrkla" i kypřící prášek, co patřil do původně zamýšleného pečení ?  No to by bylo nadělení, dvojí kypřidlo ! . Nedalo mi, kouknu do koše, zda tam není prázdný sáček vyhozený, není, uf to jsem si oddychla. V tom ho vidím, válet se zmuchlaný za mísou na lince. A jak to u mne bývá, nahlas své pochybení patřičně ventiluju,. A na to hned Terka: " babí, ty jsi čudlík, viď? Tak když se to nepovede, hodíš to slepicím a upečeš jinou, viď ?" "Nojo no, to vím, slepice by si pochutnaly, jim by nevadilo, že se nepovedla" - jen jsem si povzdychla. Ale koláč se povedl, byl jenom vyšší, dokonce i pochvalu od rodinky jsem sklidila,  takže konec dost dobrý !

Aby toho mého zatmění nebylo málo, zrovna včera k jednomu došlo. V hlavní roli můj svazek klíčů. Na nich jeden k vstupním dveřím do domu, jeden od garáže, jeden od kůlny. Ráno jsem s dětmi "vypadla" na zahradu, pořád mě tam nějaká činnost pohání. Tam a tady, samá práce, kterou si nějak odpustit neumím, místo toho, abych si jen tak sedla, odpočívala a při tom jak se říká "čuměla do blba".  Ona ta činnost mě asi ještě baví, nebo že je ten zvyk jak železná košile, o tom tu mudrovat nechci. Kouknu na čas, blíží se jedenáctá, musím jít k plotně. Hledám klíče, najednou mám okno, kam jsem je položila? Ať koukám jak koukám, nikde je nevidím. Vím jen to, že jsem je vytáhla ze dveří kůlny a šla s nimi k altánu, dám je na stůl a pak vezmu, až půjdu domů. "Děti, neviděly jste někde moje klíče?" "Ne, neviděly, ale já se po nich podívám-  řekl mi vnuk. Kde jsi všude chodila  ?" -ještě se zeptal. Naštěstí vstupní dveře do domu zůstaly odemčené, tak zatím o nic nejde. Klíče se nenašly. To není možné, říkám si po obědě, kam se jenom poděly? Jdu znovu do míst kde jsem něco dělala, a klíče jako by se do země propadly. Takové zatmění mozku jsem měla, že jsem málem vyklopila popelnici s bioodpadem, kterou jsem to dopoledne naplnila plevelem. Přece nejsem tak blbá, abych klíče hodila do kbelíku kam jsem plevel dávala ! Kde tedy jsou to je fakt záhada ! V té zoufalé snaze  najít je, mě dokonce napadlo - že jednou jsem viděla Terku jak  hodila do jezírka malý kamínek, co jestli tam hodila ty klíče aby viděla jak to tam "žblunkne" ?  No babčo, takové podezření bys měla?  Už to nebudu dál prodlužovat - klíče jsem nakonec našla ! Ležely nenápadně skryté v nízkém porostu v obrubě u chodníčku, kolem kterého jsem prošla a asi se shýbla, abych vytrhla trs vzrostlé pampelišky.  Starý mozeček to někdy nemá lehké a ještě když většinou neví kam dřív skočit