Adil | U nás dobrý.....

Když budu  hodnotit letošní Velikonoce, uzavřu to třemi slovy - U nás dobrý,,,, Samozřejmě ne takové jako vždycky, u dveří klid, žádní koledníci. Pod jednou střechou je nás pět, a tak nás bylo jen pět.  Až to  to omezení aspoň trochu  pomine, sejdeme se všichni z rodiny pospolu, tak jak jsme byli zvyklí  se navštěvovat   dřív.  Nebýt covidu, co všechno zhatil, byly by velikonoční dny jako malované, takové krásné počasí !  Ale v dnešním odpoledni se tu počasí zlomově změnilo, teplu a sluníčku odzvonilo. No, když u nás dobrý, to proto, že v jednom svátečním dni  naše políčko na zeleninu ohlásilo: Jsem připravené, komu se chce, už může zasít, třeba mrkev, petržel, cibuli, cokoliv, prostě podle chuti ! Jasně, že samo se nepřipravilo,ale já se jen dívala, makali jiní, z nás pěti jen dva, ti nejzdatější...Na svou polovinu, co mám vyhrazenou pro své pinožení se vrhnu jak to půjde, ale plán co kam dám jsem si ještě nedělala, však ono to nějak vyjde, i na cinie místo jistě zbyde. Po práci přišla odměna - venku grilované kuřátko, sklenka vína k tomu, co si přát více, to vše na naší zahradě, prostě - u nás dobrý....Po nedělním obědě jsem se po měsíci "domácího vězení" dostala až k lesu. Tedy ne na mojí elektrotříkolce - ještě musím jízdu natrénovat, jde mi to nějak ztuha. "Nechceš se podívat k jasanu ? Dojedem tam autem" - nabídl mi syn. "Jen my dva,  ostatní chtějí jet na kole" Bezvadný nápad, u "mého jasanu" jsem letos ještě nebyla a od něj je to do lesa jenom skok. Popadnu "francky" . taky na krk roušku, co kdybychom někoho u lesa potkali...Synátor myslel i na moje pohodlíčko, když se na zem neposadím. Leda bych upadla, tak je to, a ještě by mě museli pomáhat ze země vstát. Pochopí jen, stejně "potrefený", dál to nemá cenu rozvádět. Dojeli jsme na místo a když  z kufru vyndal křesílka k posezení, to jsem vůbec nečekala, to mě tedy dojalo ! Ani pět hrnečků nechybělo, pro děti šťáva na osvěžení, pro dospěláky kávička . Poseděli jsme, pokoukali do krajiny, ještě mít po ruce dalekohled, to by bylo! Doma ho máme a vzít ho sebou nikoho nenapadlo, tak třeba někdy příště si na něj vzpomeneme. "Tak ahoj, my jedem, nijak nespěchejte, sejdeme se doma" nasedli na kola a odfrčeli k lesu. Mamina s dcerkou v závěsu asi vydala dost energie, i když lesní cesta nebyla nejhorší a Terka jí při jízdě šlapáním pomáhala. My dva jsme po chvíli zašli do lesa také, byl to krásný závěr vydařeného dne. 

Přidala jsem pár záběrů ale o práci na tom políčku ne, ty si nechám jen pro sebe....a že by aspoň jeden z nich  byl hóódně zajímavý...