Neobyčejný zážitek.

Je to už řada let zpátky, byl srpen rok 2000...Při každé zmínce o Norsku se mi  vybaví tento  poznávací zájezd, který mě bohatě odměnil nevšedními přírodními pohledy a nezapomenutelnými zážitky. Cestování bylo dost náročné, ale stálo to za to, prostě jsem si to pořádně užila. Vím, že nic podobného už nezažiju, i když  dnes tomu kdo za poznáním cestovat chce a může téměř  nic nebrání, snad jen být zdravý a  mít na to peníze.... Představte si českou turistku, v houfu stejně zvědavých lidí co se vypravili do neznáma a každý si to  vychutnával po svém.... Škoda, že tenkrát jsem neměla ještě digitální foťák, sebou jen dvě krabičky s cívkou filmu, ale své dojmy jsem si natáčela kamerou.Jó, tenkrát nebyly kamery tak "vymakané", ta co jsem měla zavěšenou na krku byla celkem objemná proti těm dnešním, i když ji mám ještě někde schovanou, už je hodně retro, a myslím, že i nepoužitelná. Takže jsem v tom houfu chodila ověšená jako vánoční stromeček, ale zato jsem si toho z cestování kamerou dost zachytila, a vrátit se tam po letech můžu kdykoliv, třeba pokoukáním z křesla...Cesta autobusem byla únavná, tedy hlavně noční přejezd přes Německo do Sassnitz odkud jsme ráno pokračovali trajektem do Trelleborgu a odpoledne jsme se zastavili ve druhém největším městě Švédska, v Goteborgu. Nebudu popisovat podrobněji co  vše jsem tam viděla, Švédsko jsme pak opustili zastávkou u pohřebiště Vikingů.  Do Norska jsme překročili ve Svinesundu. Naše cesta vedla k největšímu norskému jezeru Mjosa a do Lillehammeru až k olympiským skokanským můstkům. Autobus nás vyvezl  nahoru a kdo chtěl, mohl sejít podle můstků dolů, to jsem si ujít nenechala.Prošli jsme se i městem a večer jsme se poprvé ubytovali ve Sjoa. Nejzajímavější a nejnáročnější byl celodenní výlet do národního parku Dovrefjell, který se nachází na území vojenského prostoru. Cílem byl pěší výlet na nejvyšší horu tohoto parku - Snohettu - 2 286 m.n.m.  Na to mám vzpomínku nejživější. Národní park - nikde ani kousek zeleně, jen lišejníkem pokrytý kámen na kameni, chvíli slunko, chvíli déšť a  za chvilku bodavé sněhové krupky ve větru, místy proudy vody valící se dolů mezi kamením, které jsme museli přeskakovat abychom do vody nespadli. A co myslíte? Našel se někdo kdo ten výstup až na vrchol hory zdolal ? Já to nebyla, nebyl to nikdo z nás, kvůli počasí jsme to v polovině vzdali, časově bychom to už nestihli. Pamatuju, jak jsme se k autobusu vrátili všichni promočení ale náladu nad nevšedním zážitkem nám to nezkazilo. Byl to vojenský prostor ale nikde kolem ani živáčka, jen taková malá chatka tam stála, která nejspíš k tomu účelu sloužila. Přiznám, že tohle byl pro mně zážitek velice silný, však jsem se s kamerou co to šlo snažila, a když si na ten prožitek vzpomenu po těch letech i dneska, je to živé, jako by to bylo včera... Pak jsme také navštívili skanzen Maihaugen, který je zaměřen nejen na historii Norska a tam jsme shlédli různé dobové stavby.

Navštívili jsme i Trolí park, kde jsme se dozvěděli jak je to doopravdy s těmito neposednými skřítky.  Těch jsme v některých místech viděli skutečně hodně, malých i velkých, tvářících se většinou záludně...Když nás autobus vezl údolím národního parku Romsdalen a potom Cestou trolů/Trollvegen/ až nahoru do ráje horolezců/Trollstigen/, tak to nahoru byla jízda ! Dole hluboké údolí a cesta tak úzká, že bylo obtížné se s protijedoucím vozidlem navzájem vyhnout, a těch vodopádů co jsme míjeli- to byla pastva pro oči , to bylo úžasné! Nesmím zapomenout ani na zajímavou hodinovou plavbu  po Geirangerfjordu do Hellessyltu. A zase vodopády cestou, a že svítilo slunko, mohla jsem si natočit i krásu vodopádů vedle sebe - Sedm sester a Nápadník. Pak jsme docestovali  až k úpatí ledovce Kjenndalsbreen /Modrá šlehačka/. To je ten vlevo, na úvodním obrázku. Jeden snímek přímo od ledovce mám, kvádry ledu mají zajímavě namodralá místa, ale sem ho nedám, na skupinkové fotce nechci zveřejňovat jiné tváře. Potom i v Bergenu bylo hodně k vidění, třeba velký rybářský trh, pro nás běžně nevídané množství velkých kusů různých mořských ryb, pohromadě na  na jednom místě. Lanovka nás vyvezla na kopec nad Bergenem odkud byl kolem dokola nádherný výhled a potom jsme šupajdili po svých dolů, abychom stihli čas odjezdu do hlavního města Osla. Tam jsme si nenechali ujít návštěvu parku Vigelanda /Strom života/ a také návštěvu muzea Das Kon - Kontiki, kde jsme si prohlédli expozice cestovatelů, Amundsena a hlavně Thor Heyerdahla. Samotné Oslo se mi nezdálo tak velké a krásné  jako je naše Praha, ono takové skutečně není, ale zato večerní zážitek při sledování dění z horní paluby trajektu, kterým jsme na noc odplouvali, ten za moje zdokumentování kamerou stál také. To bylo až neskutečné, co vše se do podpalubí vešlo a jak plynulé a dobře organisované to naloďování bylo. Pak už nás čekala noční dvanáctihodinová plavba, dlouhá 380 km. velikým trajektem Stena Saga, z Osla do dánského přístavu Frederikshavnu. Já vím, o Norsku by se toho dalo napsat hodně, to i o jiných zemích, třeba o naší krásné zemičce kam do jejích koutů nemusíme přes moře a našemu srdci je bližší. Ale tahle cesta mě tenkrát na pár dní přenesla jinam, za hranice snů....

To bylo pár zakoupených pohlednic, a tak pár ještě z těch co jsem si vyfotila sama.

pohřebiště Vikingů

z místa z jednoho ubytování

a přejížděli jsme i jinam

tady v té hoření to bylo romantické a i okolí bylo zajímavé

od olympijských můstků v Lillehammeru

vojenský prostor a národní park pod Snohettou,tady jsme si nejdrsněji užili, to se zapomenout nedá, ale stálo to zato..

něco z Bergenu

Něco málo z Osla - strom života

Tenhle můj poslední poznávací zájezd byl pro mne ze všech nejzajímavější, možná i proto, že byl mou velkou cestovatelskou tečkou za hranice všedních dní.