To bývaly zimy...

Jak mi  do vzpomínek paměť sahá , jó, to byly jiné zimy než  zažíváme dneska. Když venku  napadalo hodně sněhu, když přišel mráz až praštělo, když na potoce voda zmrzla  a rampouchy ho zdobily. Bylo klouzání a koulování, na sáňkách sjíždění  s kopečka, na šlajfkách na potoce po ledě jsem bruslit  zkoušela, ani do závějí skákat jsem se  nebála...Nechci srovnávat co bylo tenkrát, nechci srovnávat s tím co je dnes.V dětství jsme si  u nás na vsi užívali sněhu jak to šlo.  Žádné oteplovací kombinézy jsme neznali, stačily tepláky  gumičkou u nohavic dole stažené, nějaké šněrovací boty,  čepice, šála, svetr a bunda, navléknout palčáky a už se šlo. Potok co lákal nejvíce, ten měli jsme před domem a v jeho okolí bylo na zimní dovádění místa také  dost. Domů jsem se vracívali prokřehlí, na koncích nohavic měli přichycené korálky namrzlého sněhu, a s červení ve tvářích, tak to tehdy bývalo. Ta vzpomínka mi dnes v mysli vytanula cestou, když  jsem šla v dešti ke hrobu na hřbitov, zapálit  tátovi svíčku na hrob. Dnes by mu bylo neuvěřitelných 105 roků ale tenkrát, když nám, dětem,  stavěl v zimě takhle vysoké sněhuláky, tenkrát byl ještě plný sil. Na naší velké zahradě  k tomu bývalo sněhu hodně, stačilo když byl mokrý tak akorát, aby šly uválet koule, a společnými silami jsme je přivalili blíž. A samotná konečná  "sochařina" zbyla pak na tatínka, protože naše ruce už  tak vysoko nedosáhly. Pamatuju, jak se táta u toho oháněl lopatou a i žebřík  nebo štafle si k tomu musel vzít,  aby byl sněhulák pořádně vysoký,možná i proto, aby pak při tání co nejdýl vydržel. Když  na zahradě býval sníh svou váhou tak ztěžklý a jeho vrstva mrazem zpevněná, tak z něj tatínek vykrajoval sněhové kvádry a z nich uměl postavit sněžný bunkr i se sněhovou střechou, do kterého jsme, my děti, rády zalézaly v tajemných představách, jak by se asi v bunkru bydlelo. Jednou postavil ze sněhu bránu, ale ne ledajakou, tu tehdy postavil pro sestru Jarču, já už byla dospělá.  Vím, že Jarča je na ní vyfocená, /tatínek také fotíval/, bránu postavil do oblouku, nevím jak to udělal, že se mu brána nezbortila když na ni Jarču nakonec postavil. A tak jeden sněhulák zůstal i v  mém "vlastnictví", sice jen na obrázku, před ním to nejsem já, ale moje další sestřička, to jen aby si někdo nemyslel...

Jo to bývaly zimy, i když možná mi už paměť tak dobře neslouží, ale opravdu si nevzpomínám, že by zimní měsíc únor byl úplně bez sněhu.