Sobotní pozvání přišlo tak nečekaně, zrovna jsem věšela prádlo na sušák, když mi začal vyzvánět telefon. "Co děláš ? Jsi sama doma, nechceš se s námi někam podívat? Tak za dvacet minut jsme u tebe, jo?"- volala mi sestra Jarča. Tak honem přiložit do kotle, aby topení nevyhaslo, rychle se obléknout, popadnout foťák, nezbytné hole a kamsi hurá, i když ještě nevím kam.... Asi někam k lesu napadlo mě, ale zatím se neptám, nechám se překvapit. Když jsme přes Hodkovice nad Mohelkou zahnuli k Českému Dubu a já se z auta dívala ven na míjející krajinu, nešlo abych nevzpoměla, že tudy jsem opačným směrem jednou měsíčně kdysi pracovně jezdívala zpátky z Českého Dubu do Lbc. Minuli jsme českodubské náměstíčko a to už má zvědavost vítězí - "Kam máte namířeno, jste mi ještě neřekli". - " Někde v Kotli je křížová cesta s opravenou kapličkou, tam jsme ještě nebyli". No já také ne, ani nevím, co vše se skrývá kousek dál za Ještědem. Trochu zavtipkuju . jé, než jste přijeli, u kotle jsem byla doma, a teď zase do Kotle ? Ale tady u toho jsem ještě nebyla.... Značení k začátku pěšiny bylo tak skryté, že jsme šli chvíli travnatou cestou při kraji stromů, snad nás to na místo přivede. Bylo to mírně do kopečka a na jeho vrchu ouha - buď zpátky kus k silnici nebo to risknout, vlézt do lesa a prodrat se do středu návrší, tam někde to určitě bude.
Tak jsem se těšila, že si dle libosti pofotím, vše co mi do oka padne.
No nenaštvalo by to? Dnes je s focením konec, karta je plná, vybité baterie. Výlet byl nečekaný, já nepřipravená, nedá se nic dělat .
Tady nazdařbůh vlezeme do spleti stromů, další fotky už nebudou moje, ty jsou s jejím svolením od Jarči. A k cíli jsme nakonec dorazili úspěšně.
Je to tu opravdu zajímavé a obdivovali jsme jak precizně jsou vyhotoveny obrázky namalované na plechu, tak mistrnou rukou, věřme, že zůstanou zachovány pro další generace a žádný vandal je nezničí. Cestou domů jsme se ještě zastavili u pramenu Ploučnice, o tom až příště.