Vánoce jsou tu coby dup, nevím jak vy, ale já se cítím nějak moc uondaná, no jo, to je asi věkem, na nic jiného to svést nemůžu. Musím se bránit případnému nařčení, že se mi do ničeho jaksi moc nechce, i když červíček pochybností v mé mysli hlodá...Takto mě přivítal ranní pohled na oblohu, že by vykouklo sluníčko? Jo, tam někde za kopci jen krátce mrklo rozespalým okem a lákavý příslib hezčího dne byl vzápětí zas v nedohlednu. Černé mraky poháněné silou větru se postaraly, aby slunko ani trochu šance nemělo. Do toho pak přišel déšť, protkaný sněhovými vločkami, a bezohledně stékal po okenním skle a bylo mu fuk, že už při vánočním šůrování bylo umyté. A nějaká podivná tíže se do duše vkrádá, asi proto, že už nic nebude jako dřív. Až přijde čas štědrovečerní večeře a doma usedneme k prostřenému stolu, jedno místo v čele sváteční tabule zůstane volné, a před ním prázdný talíř na hrachovku, a pod ním druhý na salát a smaženého kapra... poprvé už to bude jiné, ne jak tomu bylo dřív...Chtělo by to nějakou vzpruhu, abych ty chmurné myšlenky zahnala pryč...celý den je na nic, v duši jen podivný splín...Chtělo by to vzpruhu, ale jakou? Jo, už to vím - stačil by kouzelný proutek !!
