Nakouknutí do dávné minulosti.

Po celý den je nevlídno, sníh s deštěm hlásí zimu, nos z domu ven vystrčím, jen když musím...Tak jsem se dala do přebírání věcí, které se za léta nastřádaly, a že jich bylo, ještě jsem s tím neskončila. Náš domeček se nafouknout nedá, ale jsou věci, které nevyhodím a dokud živa budu, v krabici uložené zůstanou dál. Třeba dopisy z vojny od mého nejstaršího, které nám v letech 1983 a 1984 posílal. Sedla jsem si a pár jich se vzpomínáním  přečetla, strčila zpátky do obálek a do krabice vrátila. Bylo mi smutno, že už jsem syna  patnáct let neviděla, že už mi odnikud nenapíše, že už ho nikdy neuvidím, snad až se jednou, tam nahoře sejdeme.... Vzala jsem do rukou i jednu starou knížku STOLETĺ ČESKÉHO KALENDÁŘE bohatě ilustrovanou dobovými obrázky a jak jsem v ní listovala, věděla jsem, že si ji uschovám také dál. Je v ní hodně zajímavého a tak z něj namátkou na odlehčení jen něco málo:

Z vELKÉHO PRAŽSKÉHO KALENDÁŘE na r. 1881

"Já měl psa, který dovedl znamenitě rozeznati darebáka od poctivého člověka:"  " Darebáka, jakmile jej zhlédl, jistě kousl ! - Nu a kam se poděl?" - "Musil jsem ho dáti pryč, kousl mě jednou do nohy:"

Ze stejného kalendáře z roku 1886

Lékař:  "Inu, milý příteli, radím vám, abyste se více pohyboval, sic jste ztracen. Jaképak máte zaměstnání?" - Nemocný: "Jsem listonoš, pane doktore."

NOVÝ PRAŽSKÝ KALENDÁŘ PRO MĚSTO i VENKOV na rok 1860

Jistý 70letý stařec zasnoubil se s dívkou 20letou. Když byl tázán, zdali též stáří své a budoucí své polovice rozvážil, odpověděl: "Pohlédnu-li já na svou ženu, jsem o 25 let mladší, pohlédne-li ona na mne, bude ona o 25 let starší. A tak se to vyrovná."