Podvečerní scenerie.

Západy slunka mám ráda, když  není obloha úplně vymetená a  nějaký ten mráček vstoupí slunci do cesty, to bývá pěkná podívaná...Včera jsem prošla sestřinou zahradou, za plotem loukou podle políčka a hlavou mi proběhla vzpomínka na ty časy,  kdy v těchto místech kdysi  býval také můj domov.  Jestlipak jsem se tehdy občas zahleděla k horizontu když za něj slunko mizelo, jestlipak jsem to kouzlo tenkrát vnímala  ?  To nemůžu skálopevně tvrdit, už si to nepamatuju. Jasně pamatuju jen práci, která kolem stále byla, od jara do podzimu nekonečná...Nechám letmého vzpomínání a spěchám zachytit co se děje na obzoru, ale není to ono,  tak se spokojím  i s málem.

Část oblohy je čistá a od Jizerek se táhne tmavý mrak, zdá se být docela nízko.

Pohlédla jsem také směrem k Ještědu a i tam podobný mračoun seděl, pomalu se roztahoval, i když  bylo bezvětří.

Jarča na políčku nezahálí, co tam všechno pěstuje , "do zelí" jí nepolezu, vidět byste museli !

Slunečnice to jsou krásky !

To je přímo sluníčková kytice ! Obdivuji co má květů, prý tu jen tak sama vyrostla. 

Takovou krásku nemám letos ani tu jednu s  jediným květem, a tohle ja opravdu nádhera . Jaruško, tak jenom obdivně čumím !