Borůvky.

S trochou nostalgie mě teď vzpomínka zanese hodně, opravdu hodně roků zpátky, kdy jsem v jednom hojném roce jezdila do zdislavských lesů s kbelíkem na borůvky. Vlakem, vždycky po páté hodině ranní. A  Zdislava byla i pátou zastávkou od té naší, a z vlaku jsem tam nevystupovala sama, to bylo lidí co se přes tu ves, tak jako já, nedočkavě hnalo k borovým lesům kde se to modralo až černalo zralými sladkými borůvkami. Pšt, já vím, že dnes se to už nesmí vůbec nikde, ale já uměla česáčkem zacházet dobře a  keříky jsem neničila. Já se s nimi skoro mazlila a ty zralé kuličky plnily kbelík docela rychle. Tu nezapomenutelnou dobu vrátím do trezoru mého vzpomínání a teď už si pro borůvky dojdu na zahradu, sice nejsou jako ty pravé lesní, ale těmi zahradními přece nepohrdnu.  Jednou, už před pár lety,  mi kamarádka Hanka přivezla z jiného koutu naší země malý odkopek  z keře, a později ještě druhý. Tak začala éra jejich pěstování u nás na zahradě. Třetí keřík jiného druhu jsem dostala dárkem od nejmladšího syna a z něj už má k životu "našlápnuto" další, který vyroste z nejspodnější zahřížené větévky.  A ten mi udělá větší radost, než kdybych si další keřík prostě jen tak koupila. Už jsem borůvkový koláč pekla, možná po dlouhé době uvařím i "blbouny", při vzpomínce na tu mňamku jsem si vybavila, jak nadýchané a  mletým mákem s cukrem posypané a  máslíčkem polité  chutnají, přímo královsky....

Výhoda zahradních je,  že v jeden den je všechny neotrháš, dozrávají postupně.