V zajetí nostalgie.

Co různých myšlenek táhne hlavou když ve stáří  zradí zdraví, když pak  lidské  tělo uzemní jen k přežívání, takové myšlenky jsou  strastiplné..."raději nebýt, stojí to za prd ", řekl mi stručně můj starší  brácha....Pryč od jeho trápení, hovor jsme stočili jiným směrem, pitvat nemohoucnost je neradostné téma, lepší je vzpomínat na naše dětství, to černé myšlenky zažene. Jedna společná  vzpomínka nám vyplula hned - prosluněné prázdniny u naší babičky Františky. "Nepamatuješ se, co nám tak babička vařívala ?" zeptal se bráška. I když si z dětství  dost pamatuji, tak tohle se mi nějak z hlavy vykouřilo, ale přece jen mi z babiččiny kuchyně něco utkvělo. Stočené pletánky z koblihového těsta, to snad proto, že doma nám je maminka nedělala. Byla to náramná dobrota, smažená ve smaltovaném železném pekáčku, na kachlových kamnech, které sálaly žárem z borových šišek a suchého roští, které babička v lese nasbírala. Pletánky různých tvarů, jemňoučké a nadýchané, povrchu  cukrované. A také jsme vzpoměli na výborný chleba z místní pekárny pana Vltavského, tam se pro velký pecen zašlo jednou týdně, k tomu ručně stáčené rohlíky,a  chleba býval zrovna z pece vytažený, když jsme ve frontě místních lidí přišli na řadu. A ta vůně co se linula po okolí, tak výtečný chleba se dnes už tak nenajde.  A když nám babička chleba namazala máslem a navrch potřela ještě syrobem, to jsme měli "boule za ušima", jak nám to chutnalo. Ten syrob byl jako med, babička ho vařila z řepy cukrovky, nevím, jestli i dnes by to někdo tak uměl. A že v té době lednici lidé na vsi nemívali, tak ji neměla ani babička, na třetím schodě chladného sklípku vždycky uchovávala máslo ve studené vodě v malé  nádobce. A také jsme vzpoměli na borůvkové koláče i na to, jak jsme na houby a na šišky do lesa chodili. I na to, jak jsme honili na pastvu husy, dolů k řece  Doubravce, a  Pod skálou jsme dělali blbiny, brodili se ve vodě, nebo se kouleli ze stráně. A tá stráňka v mých vzpomínkách vždy  vyvstane jako kus rajské zahrady, a aby ne!  Byla celá voňavá , s měkkými polštářky rozkvetlé mateřídoušky, s trsy hvozdíku kartouzku, lidově slziček Panenky Marie. A také koláče rozložitých pupav tam byly, i my jsme je tenkrát ochutnávali, věděli jsme, že se dají jíst, i když u nás doma, tady na severu, nic takového nerostlo.A i ta uzounká pěšinka dolů k řece, k té stráňce se vinoucí  podle zlátnoucího obilí, a  pole při kraji zdobené vlčími máky a drobnými kvítky chrp, to se mi také moc líbilo. A pod samotnou skalkou bylo ostružiní, trní, netrní, tam jsme si mlsali, že tam ani jedna zralá ostružina nikdy nezbyla. Tok vzpomínek jako by neměl konce, jak přijde první, hned se vynoří další. Třeba velká hruška muškatelka, co stála za  vsí u rozcestí, a z těch malých hruštiček dobře usušených jaká bývala pracharanda. A také čekanka podél cesty, a na plácku před domem plno mochny husí a v zahrádkách plno květů, bílých lilií, ostrožek, kopretin a floxů, někde i keře drobnokvětých růží mívali. Skoro na každém dvorku kejhaly husy a z kovárny pana Daleckého bylo slyšet typické zvuky kovadliny, a mohli jsme zahlédnout i jak okovává koně. A také cesta přes Cerhovku k Sokolovcům, nebo cesta lukami přes Kamínek, k babiččině sestře do Bezděkova. A třeba i tajemný zámecký park a večer o osmé hlas kostelního zvonu, to bylo znamení že musíme domů, nebo nás sebere Klekánice. A pak ještě pěšinka za vrátka vedle pivovaru, vedoucí lukami ke studánce a pak dál nahoru ke hřbitovu. Tam jsme s babičkou nosili na hrob dědovi kytičky, ale už hodně dlouhých let je tam spolu s dědou i naše babička,  mému srdci tak milá....