Po pomlázce.

Nebylo proč mizet z domu, tradice je tradice....Všem třem sukním v našem domě se vyšlehání dostalo, to je prý pro zdraví, na čilost ,krásu a mládí. Té nejmladší s maminou se to splní, ta nejstarší " utře jen nos",  zdravé nohy, co by jak o závod běhaly by si moc přála,to by byla jak rybička čilá a jako blecha šťastná, ale....Tak jsme si všechno odbyli a přišlo klidnější odpoledne když v tom mi volala Jarča. Přiznám, že jsem tušila proč. Mé tušení bylo správné a já byla moc ráda. "Chceme se podívat k Zelené lavici, jestli chceš a můžeš, pojeď s námi."

"Zelená lavice" se říkalo tomuto místu už za mého mládí, pamatuju, když jsme sem a do okolí s tatínkem chodili na houby a u kmenu statného buku lavička skutečně bývala. Už po ní není ani stopa, jen ten mohutný buk se při životě stále drží.

Tak tady jsme na Srním Sedle a kousek se projdeme. Potkali jsme cestou i několik cyklistů, které upravená lesní cesta zlákala k projížďce. To zlákalo i mladou jezdkyni na krásném koni, se kterou jsme "hodili" krátkou řeč. Měla namířeno za přáteli do malé hospůdky v Kryštofově Údolí. Prý tu někdy jen tak po svých běhá, jindy jede na koni. Ach to krásné mládí, a život před sebou....měly jsme s Jarčou stejnou myšlenku.

Musí to být úžasný pocit, projet se lesní cestou v sedle toho koníka a vnímat  okolní krásu. Fakt jsme obě neodolaly, zastavily a dívaly se, jak nám jezdkyně z dohledu mizí.

A zase ty šišky, bylo jich všude jak nastláno.

Také jsme zahlédli lesní paneláček, a hned tříposchoďový.

Cestou jsem zachytila i pár výhledů do krajiny.

A tady se dá dohlédnout i k sousedům za hranice.

Ještě pár obrázků co mne zaujalo, ale je vůbec něco, čeho bych si nevšimla a hned nefotila ? Mně se toho líbí nějak moc a tak prostě  neodolám....

Tqk to by už stačilo jako důkaz, že  je u nás  příroda krásná a  pěkné lesy.