Velikonoční neděle byla jako malovaná a já, i když jsem původně chtěla barvit a zdobit na pomlázku vajíčka, jsem podlehla vábení lesa. Udělám to až se vrátím, řekla jsem si, no nakonec jsem to odložila až na večer a s barvením končila téměř před půlnocí, no jo, asi už jsem neschopná...a že by se povedly, to chlubit se není čím...
Nějak jsem to odbyla....
To vábení lesa bylo tak naléhavé, že jsem popadla foťák a s myšlenkou kterou cestou se dát, jsem se z domu odploužila.
Tak vpravo, nebo vlevo?Jasně že vlevo, cestou k "mému jasanu" !
V bláhové představě jsem si myslela, že tu na lukách pokvetou pampelišky a já při cestě spatřila jedinou, a jak smutně se tam krčila.
Jasan už mám v dohledu tak ještě kousek a zastavím se, takhle být pod ním lavička, posadím se a celým okolím se dosyta pokochám.
Tady bych tu lavičku docela chtěla, že by se sem hodila?
Tak pár pohledů dolů k městu, leží tam dole jako na dlani a za ním hřebeny Jizerských hor, tady u nás je to hezké.
Sníh z vrcholu Ještědu díky slunku už zmizel, zbytky jsou patrné jen na sjezdovkách.
Tak ještě kousek dál a nadýchat se lesní vůně, ta vábí s lesem nerozlučně.
Jen jsem vkročila hned jsem si vzpoměla na babičku ...Vrátit čas nejmíň o šedesát roků zpátky, jak by se tu naše bábi radovala ! Kde jsou ty časy, když s trakařem jezdívala za malou vísku, do borového lesa na Leština a borové šišky na topení do pytlů sbírala, a ty v kachlových kamnech náramně hořely jen to praskalo, a v kuchyni to vonělo...
Těch šišek tu bylo na každém kroku, přiznám, že hned bych se na chvíli vrátila tam, do těch starých časů. A ještě navíc bych o řadu roků omládla, bez toho by to nebylo jako tenkrát...
V koruně modřínu ptačí hnízdo, kdoví, koho je domovem?
Tak tímto směrem půjdu zas někdy příště, až mne lesní vábení znovu přepadne.
.
.