Co teď a co potom ?

No to je ale otázka....duben už je v plném proudu a sluníčko se snaží. Svět se tváří veseleji a v přírodě je živo, to je věčný koloběh. Žlutou barvou jásají bohaté keře forzytií a dnes jsem si všimla, že rozkvetly i špendlíky. Škoda, foťák jsem po ruce neměla, hned bych si obrázek cvakla, tak jako každý rok když kvetly jsem tomu  prostě neodolala. Dva mladé stromky švestek, co máme na zahradě jsou už teď plné poupátek a co potom, až rozkvetou a třeba přijde záludný jarní mrazík ? Tak švestičky nebudou když květy mráz spálí. No, nebudu předjímat co bude potom, vím jenom to co je teď. Mohlo by se zdát, že mám dost času, já mám však pocit, že každý den  příliš rychle uběhne, že ten můj čas přímo pádí ! A zastavit se nedá. Je to každodenní kolotoč, koho by také zajímal můj celkem všední život ? Terka není zas ve školce, tak mi dělá společnost a mně je s ní prima, na "stará kolena" si užívám malého děvčátka, tedy vnučky, když jsem dcerku neměla, zato tři syny. A že je to moje sluníčko a já prý  její babička milovaná,  nejmilejší, aspoň tak mi často říká. Kdoví, není to ženská taktika? Byla jsem se šedým zákalem obou očí, no co bych taky chtěla, v tomhle věku mít oči jako rys? No proč ne, ale takové štěstí nemám. A tak kapu do očí kapičky osotšet, a do každého jinak. Přišla hodina jedenáctá a já říkám  -"Teri počkej, jdu si cáknout do oka !"  !Babí, cáknout ?" a směje se, " kápnout přece" ! No melu tady páté přes deváté, až se mi poštěstí výlet do přírody tak si tu reputaci trochu napravím a i nějaký obrázek bude...