Na konci března.

Jaro je tady !  Já se také řadím mezi armádu těch nedočkavých, už aby svěží zeleň hrála prim, a vše co může, aby už rozkvetlo, i ti ptáčci si v ranním rozbřesku už  vesle prozpěvují. Jak  to ale bývá, počasi jako na houpačce, v sobotu slunko a na něm teplíčko, jo, to bylo tak lákavé! Proběhla jsem po zahradě, co kde kvete jsem koukala. Těšila se z fialek,  ale  posmutněla u narcisek, loni jsem se jejich květy namlsala, letos jich je poskrovnu. Ani čemeřice moc květů nemá, dlouhé loňské sucho bude asi na vině.

Pár bledulek po sněženkách  jaro také zdobí, a s ním i žlutý talovín.

Na hladině jezírka modré nebe vykouzlilo zrcadlo.

Příroda už nabírá dech ale nahoře, o něco výš, tam ještě leží sníh.

A hop ! Přišlo pondělí 25.3, a tam nahoře rozpárali peřinu.  Ale když byl den u konce bylo už vymeteno, a po sněhu ani památka.

Některé stromy narostlé z náletů musejí k zemi, jinak to nejde, z některých míst musejí pryč. 

Kolik roků měl asi tenhle než musel zemřít,  to by se dalo spočítat.  Dříví na otop jsme si objednali a mladí už si na něm mákli, a než se při něm všichni z zimě ohřejeme, ještě si dají pořádně do těla .... No jo, začla jsem jen tak, u kytiček, a nakonec skončila u práce.