V předjaří, tam za kopcem.

Zážitek je týden starý, to bylo ještě předjaří. Tam za kopcem, nedaleko od nás, se táhne dlouhé údolí s malebnými chalupami nejen podle cesty, ale roztroušenými i po stráních. Projeli jsme ho až na jeho konec a já se cestou jenom kochala a "po svých" si ho projdu příště, mám to letos v plánu. Zastavili jsme pod viaduktem, známým i filmařům /npř. Krev zmizelého/, a podle lesa šli malou procházkou dál. Počasí bylo příjemné, i slunko trochu už hřálo, ale vůkol byl klid, nikde žádné "lopotění" kolem chaloupek, ještě je čas, nic nám neuteče, řekli si asi jejich  majitelé....Na žádnou procházku bez foťáku nejdu, tomu prostě neodolám, a i když  jsem musela mít na očích tmavé brýle, opravdu musela, jinak je totiž běžně nepoužívám, tak nějaké záběry jsem  si s nimi "cvakla" a tak jich sem několik přidávám.

Viadukt v Novině

Podle cesty nás provázela říčka Rokytka.

Tady ten chalupář po zimě nepospíchá, vůbec není nedočkavý na hromadu práce, co ho tu čeká, no, někdo si chaloupku vyšperkuje, jiný zas raději odpočívá...

Tady jsme se museli na chvíli pozastavit, tedy tolik hrnečků jsem na plotě snad nikde jinde neviděla, pořádná sbírka, a každý byl opravdu jiný !

A majitel tohoto království se "vyřádil" opravdu dosyta, jediná plaňka na plotě kolem nebyla volná.

Těsně u zdi domku se "prsila" trpaslice, že by šla s módou a pyšní se silikony?

A poslední pohled po malém pocourání a jede se zpátky domů. Jo, u kraje lesa bylo veliké mraveniště, a v něm se to hemžilo, ti malí tvorečkové rychle běhali sem a tam i po okolí, jako by měli nějaké cvičení, napadlo mě... ale ne, mravenci jsou přece tvorové neúnavní a pracovití.... Jo a také jsme si hrst medvědího česneku, toho přírodního léku, od lesa přinesli. A že ho tam bylo, to jsem koukala, neboť doma se mi ho objevilo sotva pár listů.