Co život dal a vzal.

V jednom menším obchodě, kde mají i spoustu nových  knih za přijatelné ceny,  nemůžu jen tak kolem nich  bez povšimnutí projít, co kdybych něco dobře čtivého objevila ?  Mrkla jsem alespoň letmo a co nevidím -  Morovou ránu,  a hned kousek vedle - Dusím se ve vlastní šťávě, a obě jsou z pera Betty MacDonaldové. Vlastně nejdřív mne upoutalo jméno autorky a v zápětí mi došlo, že jsem nedávno dočetla její životní příběh v knize Co život dal a vzal . Těch 620 stránek jsem četla sice déle, většinou po večerech před spaním, ale obsah mě nenudil. V této knize , třetím vydání z roku 1987, jsou popsány tři životní úseky, ten první pod názvem Kdokoli může dělat cokoli, kde Betty , jako druhorozené dítě z pěti sourozenců byla v "tandemu" své starší a velmi podnikavé sestry Mary, která jí později , kdy už  Betty měla  dvě malé dcerky, které vychovávala jejich babička,  bravurně hledala různá zaměstnání, a že jich bylo !  Mary se s ničím prostě nepárala,  lehce razila přesvědčení , že -  Kdokoli může dělat cokoli...  Ať bylo jakkoliv, dobře i hůře, třeba i bez peněz, v celé velké rodině bylo stále veselo a živo. V druhém úseku života  - v Morové ráně, se u Betty zjistí TBC a tak nastoupí na zdlouhavou léčbu do plicního sanatoria. Tady autorka velice barvitě líčí ztíženou adaptaci na přísné prostředí léčebny, soužití se spolupacientkami na pokoji, strach a nejistotu a stesk po domově. Tady jsem to s Betty téměř prožívala a soucítila s ní...

malý úryvek, strana 267

Dívka z vedlejšího pokoje začala znovu kašlat. Kašlala zastřeně, jako by se zoufale snažila nekašlat, ale slyšela jsem tiché šeptání ošetřovatelky : "Pacienti musí ovládat svůj kašel." Srdce mi začalo znovu tlouci,  nesmyslně, jako bych šplhala do strmého kopce. Otočila jsem se a lehla si na bok, a jeho tlukot mi pronikal  až k temeni hlavy. Bum, bum, bum, bum.  Znovu jsem se otočila a tlouklo ještě víc. Když se na nás podívala sestra, kývla jsem na ni. Rychle a nehlučně přišla k posteli. "Tluče mi srdce" , řekla jsem.  Podívala se mi na prsa a minutu nebo dvě mě držela za zápěstí. "Palpitace. Běžné u tuberkulózy. Spěte."  A odešla. Obrátila jsem se na pravý bok a srdce se trochu zklidnilo. Zavřela jsem oči ale moje myšlenky okamžitě zakroužily k domovu a k dětem jako vůz ve smyku se řítící proti zábradlí mostu. Rychle jsem zase oči otevřela. Marie zakašlala a otočila se. Její bledá tvář splývala s prostěradlem. Černé vlasy se podobaly inkoustové skvrně na bílé posteli. Koutky úst se mrzoutily i ve spánku. Sylva ke mně byla obrácena zády. Slabounce chrápala jako moucha bzučící za záclonou.  Znovu jsem se napila vody. "Ještě tu nejsem ani čtyřiadvacet hodin a mám před sebou možná víc než rok." A moje myšlenky se znovu začaly nebezpečně řítit k domovu. Bránit se stesku po domově bylo jako kráčet po zledovatělé skále.

úryvek strana 399

Trvalo mi celé léto, než jsem pochopila, že osmi a půl měsíce v sanatoriu se člověk nezbaví pouze tím, že odtamtud odejde. Musela jsem bojovat a krvácet, než jsem se sžila s rutinou života v sanatoriu, a musela jsem bojovat a krvácet, abych se zase přizpůsobila normálnímu životu.

Třetí část příběhu, nazvaná Dusím se ve vlastní štávě, čtenáře zavede na malý ostrov Vashon, kam se Betty s manželem a dospívajícími dcerami odstěhuje do domku s pozemkem a pláží, a natrvalo se zde usadí. Jak se tam v dalším životě se vším vypořádali, jak zvládali různé trable ale také příjemnější chvíle, je v závěru knížky velmi poutavě popsáno a tak celá knížka za přečtení rozhodně stojí.