Každý je na světě hostem....

Svůj život máme osudem vyměřený, je jako ta hořící svíce, která jednoho dne prostě zhasne, a co bude dál...? V prvních listopadových dnech asi málokdo opomene zapálit svíčku k památce svých milých blízkých, kteří nás už opustili, je to smutný dušičkový čas. Květiny a tisíce plamínků na hrobech  prosvětlí ponurost těchto dní,  a ve vzpomínkách se  naše myšlenky vracejí a zpátky přivolávají naše milé, jejich tváře,úsměvy , slova i gesta...

Každý z nás je na světě hostem,

den ke dni jen ke smrti rostem....

Člověk se nachází v takovém rozpoložení plném smutnění, a že se nikdo a nic nevrátí, jak by si přál.

Když jsem v tichosti u našeho hrobu postála a v duchu si přivolávala své milé, svého nejstaršího syna, oba rodiče a malého  půlročního brášku, kterému smrt  život nedopřála,  bylo mi smutno převelice.. pak jsem ještě prošla mezi hroby, sem tam se zastavila, abych si připoměla několik známých. Tady náš pošťák Rambousek, co chodil dům od domu s naditou pošťáckou brašnou, s čapkou a ve tmavé peleríně, vždycky vesele hlaholil a měl dobré slovo pro každého, takový správný pošťák se už dneska neuvidí.  A v jiných rovech moji sousedé a v dalších už moji vrstevníci - prach jsi a v prach se obrátíš....

Nechám smutného rozjímání, proti některým věcem jsme bezmocní a musíme se smířit....Tak přidám maličko nebeských obrazů, tam nahoře je možná veseleji, aspoň ve chvíli, když se rodí nový den a k tomu i sluníčko vstane.

Záběry z posledního říjnového dne.

Cestou k lesu, pro pár smrkových větviček, s bílými obláčky nad hlavou.

Ten poslední říjnový den bylo slunečno, ale vítr, ten se tedy tužil ! A jako když proutkem mávne, listopad se už chmuřil.