Na Jizerce.

V letošním červenci jsem už na Jizerce byla, to když jsme se s Jarčou drápaly na Bukovec a s jeho vrcholu pak shlížely dolů na to malebné místo s  porůznu roztroušenými horskými chaloupkami, a na hluboké lesy kolem, které se táhnou dál až za obzor. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na Jizerku  znovu brzo podívám... Přijela mě navštívit Hanka a tak jsem měla v plánu nějaký menší nenáročný výlet do okolí, abych jí tím oplatila společné letní  pobrouzdání kolem Vysokého nad Jizerou. Máme cestu na Jizerku, pojeďte s námi - nabídla mi Jarča. Měla jsem radost převelikou, že Hanka uvidí sama, proč o tom krásném místě pořád tak básním a že se jí tam též zalíbí,  to jsem si byla jista.

Čtvrtek 4.10. 2018 

To je ten Bukovec, který  jsme v létě  s Jarčou zdolaly, škoda jen, že teď se tváří posmutněle, slunko zrovna nebylo.

A jdeme dál až k Pešákovně a pak ještě dál, až k říčce Jizerce.

Pak že nerostou!  Ale to jsou jediné houbičky co se na nás  u cesty smály.....

A jsme u říčky a teď podle ní  vyšlapanou pěšinkou zpátky do osady , nikde žádní turisté a vůkol božský klid.

To je nová chalupa pod Pešákovnou. Stojí, i když proti výstavbě svého času probíhala neúspěšná petice. Je vidět, že sem stavba nerušeně zapadla.

Uprostřed osady se popásá náhorní skot,  tenhle nám právě ukazuje záda.

Rohatý krasavče, tobě ještě zamáváme a vracíme se domů. Jo jo, Jizerka mě u srdíčka pořád bere.....