V podhůří Krkonoš - poslední toulka.

Zas jsou tu všední dny ve stejném koloběhu a já se tu ke třem dnům předchozího týdne vracím už naposledy . Zážitky zamknu do vzpomínek a kdyby pádícím časem trochu vybledly, podívám se na obrázky, které jsem při toulkách ulovila, a tak  budou opět živé, jako by to bylo včera....

"Dnes se půjdem podívat k Dykovce" - navrhla Hanka,- rostou prý tam houby, ale žádnou asi nenajdeme, když je velké sucho ". Na houby teď kašlu, mne zajímá ta skála,  pomyslela jsem si, a ani jsem se nezeptala, proč se jí říká Dykovka. Teď už mám jasno, už jsem poučena -  je to pamětní místo na spisovatele Viktora Dyka. V mých očích to ani žádná skála nebyla, jen malý pahoreček ukrytý mezi stromy. Toto místo měl prý  V. Dyk oblíbené, když tady v dobách pobytu při houbaření v okolních lesích rád odpočíval.  Je to zarostlá malá skalka mezi stromy, úplně  bez výhledu, tvořená křemičitou břidlicí a na ní je umístěn žulový balvan z říčky Mumlavy, přesněji přímo z harachovského Nového světa, kde Dyk také často pobýval. Tento pomníček byl odhalen při slavnostním průvodu do tohoto místa, dne 15.8.1933, dva roky po jeho smrti.

Tak se k ní tichou cestou mezi poli, teď projdu ještě jednou.....

První zastávka pod lípou, u Marinkova kříže, zmíněný kříž tam ale už není

Tím směrem naše cesta k cíli nevedla, ale ze zvědavosti, jsme malou zacházkou nakoukly blíž

A pak že houby v tom suchu nerostou !  Ty jsme při cestě zahlédly, ale jedlé asi nejsou.

Až doroste do špičky toto modré vysocké zelí, vyhlášená specialita kraje,  kterému se tu na větrných místech daří,  to bude jistě pochoutka !

Ještě pár kroků a jsme v cíli.

Pokoukáme a  vracíme se stejnou cestou zpátky. Na obloze mě zaujaly zajímavé mraky, takové nebeské divadlo ráda pozoruju

Na závěr ještě pár obrázků navíc, abych si toho ještě víc připoměla.....