Poslední školní výlet.

Byl červen a tak jako letos se na konci letopočtu psalo číslo osm. A  osmou třídou nám skončila i základní školní docházka. Je to už tak dávno, psal se rok 1958 a já s trochou nostalgie vzpomínám na ten poslední týden a v optické paměti si vybavuji všechny tváře mých spolužáků a kdyby teď v nezměněné podobě přede mnou stáli, každého jménem i příjmením bez váhání poznám. Bohužel jsem jich od té doby víc jak polovinu z nich už nikdy neviděla a ani nevím kam je nakonec osud zavál. Když přivřu oči a zavzpomínám na manželský pár učitelů, který s námi na výletě byl, vybavím si přísného Jana Hezkého,  / byl to tak trochu Igor Hnízdo/  a jeho přátelskou ženu Olgu. Kdo nám byl bližší nemusím vysvětlovat ale celý výlet byl bez průšvihů neboť i ti nejzlobivější kluci se ovládali. Cesta do Vysokých Tater byla dlouhá ale nám to nevadilo,  a její část jsme ve vlaku vsedě přes noc  za rachotu kol v občasné dřímotě protloukli. Když svítalo,  přes špinavé okénko starého vagónů jsme zahlédli do šíře rozvodněný Váh. Nechci tu popisovat co vše jsme viděli,  aniž jsme věděli co se  venku přes tu noc  stalo, bylo to děsivé....  Vzpomínám, jak jsme  jeden den zůstali v Žilině kvůli vodou podemletým kolejím než nás vlak mohl odvézt dál až do cíle. Pak byla najednou obloha azurová a krajina rychle ubíhala vstříc k  zážitkům v majestátných Tatrách. My, děti, na hlavách stejná slaměná sombréra a na zádech batohy s nejnutnějším a  s námi učitelský doprovod,  jsme z vlaku vystoupili na naší konečné, myslím že ve Štrbě, ale tím si už nejsem jistá. Pak už nás čekala docela dlouhá cesta než jsme až  za šera po úmorné cestě docela zmožení dorazili k místu našeho ubytování, na chatu Kapitána Nálepky. Já nesla na zádech batoh z teletiny, zdál si mi tehdy tak vyjímečný, protože nikdo jiný takový neměl. Ten mi půjčila Boženka ze sousedství, učitelka z místní mateřské školky. Myslím, že v té době to byl hit a nejspíš ho vlastnili opravdoví trempové. Ještě jednu  věc si vybavuju a to skládací vařič na tuhý líh. Už se mi z paměti vykouřilo, co jsme si na vařičích vlastně ohřívali a jak jsme se stravovali, asi to pro mne nebylo podstatné. Ale vařič to byl zajímavý, taková skládací plechová krabička, téměř žádné místo nezabral a k tomu malé bílé kostičky tuhého lihu, to bylo vskutku praktické. A pak už mám střípečky vzpomínek na cestu na Teryho chatu, na Velkou studenou dolinu, Lomnický štít a tu spoustu krás kolem, a také touhu uvidět ve skalách kamzíka, na malý vláček co nás svezl na Štrbské Pleso a jak tam pak kluci  rozhoupali jednu loďku  na hladině s děvčaty tak, že  se bála, že se převrhnou.  Jó, to kdybych už tenkrát vlastnila foťáček, měla bych vzpomínku hmatatelnou, v podobě černobílých, stářím už vybledlých snímků. Žádný jsem neměla a ani jsem netušila, že o hodně později   focení  propadnu....