Co se divíš, už se smiř !

Když se kouknu do zrcadla a vezmu k tomu brýle, nemusím si připomínat kdy jsem přišla na svět. No jo, no, zrcadlo, kašlu na něj , ať si pravdu potvrzuje, já se v duši mnohdy cítím jako mladá holka, možná si to jenom namlouvám....

Včera jsem musela do města, až nahoru do nemocnice, na kontrolu s mým "plechovým" kolenem. Byl hic jako v parném létě, tak jsem z autobusu vystoupila u nádraží a že se co nejblíž k cíli svezu tramvají. Oba vozy nacpané k prasknutí ,jak to tak většinou bývá. Protáhla jsem se od zadních dveří do samého kouta vozu, mám vyzkoušené, že se mohu opřít zády a jednou rukou docela dobře držet a tak zaujmout pevnou pozici, kdyby náhodou prudce zabrzdila abych neletěla dopředu a někoho nepřišlápla. Stojím v tom koutku, dívám se ven a shora otevřeným oknem mi větřík čechrá vlasy a v tom vedru je to docela příjemné. Hlavou mi jdou myšlenky, jak dlouho budu čekat, než se dostanu na řadu, půjdu na RTG ? -  co mi primář řekne? Mám popravdě vyklopit, že mne to  v pohybu dost  omezuje, že to není tak jak bych chtěla, že mi tam křupe a silně vrže jako ve starých pendlovkách, že jsem si myslela, že po výměně budu běhat jako srnka, že... Z myšlenek mě vytrhnul příjemný hlas naproti sedící maminky, která měla na klíně malého caparta a jednou rukou přidržovala kočárek - sedačku. "Paní, pojďte si sednout" - řekla s milým úsměvem a dívala se na mě.  "Jste hodná, děkuji, jen klidně seďte" poděkovala jsem a též se pousmála. "Ne, opravdu, pojďte se posadit" znovu mě pobízela a kloučka už do sedačky kšírovala. "Budete vystupovat ?" možná trapně jsem se zeptala, abych zakryla své rozpaky. "Ne, ale pojďte si sednout, máte tu místo" zase řekla tak mile."Ne děkuji, já postojím, budu brzo vystupovat" odmítla jsem znova.Vím, měla jsem vše uvést na pravou míru, že se mi z nízké sedačky hůře vstává a že takhle se bezpečně držím.Možná si říkala, baba jedna, člověk jí uvolní místo a ona o to nestojí, že jsem se na ni nevyprdla, na babu namyšlenou....Ne, snad si to nemyslela, jen byla slušně vychovaná, to bude ono !  No a ve špitále jsem pročekala přes dvě hodiny než jsem vypadla ven. Podle RTG je to prý dobré, prý by to mohlo po té reoperaci vydržet do smrti, jen to nepřetěžovat.  "To jsem ráda, že do smrti, a já mám v plánu do stovky" trochu jsem to zlehčila a nic víc jsem mu neřekla. A večer před usnutím, když už bylo v domě ticho a klídek se mi zpětně,jako film , promítnul celý ten den a v něm i ta mamina z tramvaje, co mi nechtíc připoměla, abych se častěji koukla do zrcadla a s tím co uvidím se konečně smířila....