I blbci někdy pláčou.

Když jsem tuto knihu četla měla jsem o čem přemýšlet a myslím, že by ji zapřísáhlá puritánka brzo odložila a nejeden mravokárce se pohoršil..

Nechci obsah knížky hodnotit, jde zčásti o autobiografický román, barvitě vykreslující atmosféru padesátých a šedesátých let minulého století, jak je prožila jedna generace, je ohlédnutím zralého muže, který své dospívání a mládí bere s nadhledem, aniž se zříká jeho nevinných i živočišných půvabů.

Pro přiblížení uvádím co je napsáno na přebalu:

Ústřední postava Honza Kodeš vyrůstá u babičky a dědečka v Kyšicích nedaleko Kladna. Chudá vesnice, obyčejní lidé, ale život bohatý na prožitky a na požitky. První cigareta. První pivo. První holky, přestože zatím v představách při autoerotických hrátkách s kamarády. Čas však letí a mladý muž překotně  sbírá zkušenosti, jak bychom eufeministicky nazvali průšvihy všeho druhu. Je odolný, nadšený a především nepoučitelný. Blbec, který někdy pláče... Přichází první láska, a po ní mnoho dalších, bandu venkovských kluků vystřídají spolužáci z mělnické stavební průmyslovky, chlapi z Poldovky, kde si Honza přivydělává, a nejrůznější svérázní  podivíni, s nimiž ho život svede dohromady. A hlavně poznává Prahu, město tisíce hospod, svodů a nejrůznějších dobrodružství.

A nakonec jeden úryvek , autorova vzpomínka na taneční:

Mistr Hořánek nás učil náruživě tančit tango. Když ohlásil: "A nyní slíbený tanec", začal se podivně kroutit, naparovat a slintat. Zásadně chodil pro hezké a urostlé holky a všem pak ukazoval, jak se musí chlapec k dívce přitisknout a zaklonit ji, aby mu z náručí nevypadla. Když ji popadl a lehl si na ni, začal vykládat, co máme dělat s nohama, hlavou a očima, a stále si hověl na tom mládí, nadmíru blažený, a tanečnice se musela pořádně vzepřít, neboť mistr měl vše už tisíckrát nacvičené a držel dívku  v záklonu přesně tak, že když nevtlačila prsa do jeho hrudi, povolil sevření a ona zákonitě upadla. Výuka se ovšem nelíbila paní Hořánkové, která sama měla kozičky jako pupínky, jakoby právě začaly vyrážet, jenže jí se takhle klubaly už dvacet let, a tak těm naditým holkám záviděla a nenáviděla tango i toho svého, a snažila se dát povel k hudbě, ale manžel ji vytrvale přerušoval: "Ještě prosím ne, Hedviko, ještě jsem neskončil s metodikou !"