Tři pěkné knížky co mi Hanka nedávno darovala v mé knihovně ležet ladem nezůstaly, v krátké době jsem si je přečetla. Nejvíc mě zaujala ta poslední, u které jsem se opravdu pobavila. Název díla je výstižný, protože mladý a bezdětný strýček Rudolf se otcem i matkou proti své vůli skutečně stal. Na krátký čas měl na starost dva malé synovce, Hýtu a Batula, kteří prováděli různé kousky, samé rošťačiny a darebnosti a jak už to děti umějí, técka Huofa - jak mu říkal mladší Batul, přiváděli často až k zoufalství. A tihle dva malí zbojníci při tom všem dali nahlédnout až na dno dětské duše a técka Huofa si kolem prstu omotali a lapili jak do sítě pavoučí. Celý děj románu je zasazen do malého městečka Hornhill v daleké Americe a jak jsem se nakonec dočetla v doslovu, inspirací k této knížce se stalo dílo spisovatele Johna Habbertona /1842-1921/, proto se Hýta a Batul objevili i v poutavé knize Zdeny Frýbové. Přiznám, že jsem od Habbertona asi nic nečetla, tak nemůžu posoudit, které dílo by se mi jevilo lepší, ale tohle je moc pěkné a každého čtenáře jistě zaujme.
"Já ci vidět tvoje hodinty!" zavřískl Batul, překulil se mi na klín a tím se mu podařilo škubnout za řetízek, který jsem před okamžikem zachránil před Hýtou, a vzápětí svíral v buclaté ručce moje velice cenné zlaté hodinky s řetízkem, které mi darovali rodiče k třicátým narozeninám a já jsem si je nesmírně považoval především co projev rodičovské lásky a velkodušnosti. Batulovi jsem je rychle vzal, ale odklopil jsem víčko ciferníku a dětem dovolil si jej prohlédnout. To je uspokojilo jenom na minutku. Pak pravil Hýta: "Chci taky vidět, jak se točí kolečka." "Ci videt tolecta tocit " byla Batulova nadšená ozvěna. "To není hošíčkové možné. Pohleďte jak se od koní a kočáru zvedá prach. Kdybych hodinky otevřel, prach by stroječek poškodil a hodinky by nešly." "Ci videt tolecta tocit !" zvýšil Batul hlásek. "Povídám ti přece, Batulku, proč to nejde, Nechceš přece pokazit strýčkovy hodinky ?!" "Ne, ale ci videt tolecta tocit." "Už jsem řekl, a konec této rozpravy !" Nebesky modré oči na mně široce rozevřeny spočinuly s údivem, jak můžu být tak zlý či hloupý, špinavá ale roztomilá ústa se zachvěla, pootevřela, odhalila dva řádky perličkových zoubků a zašeptala: "Ci videt tolecta tocit." Už beze slova jsem energicky zaklapl víčko hodinek a vstrčil je zpět do kapsy. Batulův horní ret se okamžitě začal špulit a stoupat vzhůru tak, že se téměř dotýkal krabatícího se nosíku, zatímco dolní ret se obracel na rub, takže jsem se obával, že spatřím dáseň až k dolíčku oblé bradičky. Poté kloučkovi poklesla dolní čelist, ústa se otevřela dokořán a vydralo se z nich vysoké ječivé ááá...ááá...ááá..., jež se změnilo ve vřískot na celé kolo: "Ci videt tolecta tocit ! A ci a ci a ci móóc !"
Hotový očistec pro strýčka Rudolfa tihle dva ďáblíci připravili, a mnohého čtenáře tak jako mne, jistě pobavili.
A tou poslední knížkou Dokonalá partie od Johanny Lindseové je příběh Julie, které už v dětství otec vyhlédl budoucího ženicha po dohodě s otcem téměř stejně starého chlapce. Po celou dobu se oba mladí k sobě nijak přátelsky nechovali a v dospělosti se mládenec ztratil neznámo kam a Julie se zamýšlela časem z plánovaného svazku vymanit. Celý děj dostane rychlý spád, když se Julie zůčastní maškarního plesu u své přítelkyně a tam ji potká neznámý šarmantní muž, který ji okouzlí a ona i jeho. Později dojde k nečekanému překvapení a rozuzlení celého lastory příběhu. Na hodnocení této knížky patent nemám, ale celou jsem ji do poslední řádky se zájmem přečetla, byla to taková "oddychovka" pro ženy....