Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí ?

Dnes ráno jsem uvítala, že vykouklo slunko a že bylo nad nulou, měla jsem v plánu naléhavou cestu do města. Paní hospodářka na územní radě zahrádkářů bývá jen krátce, v pondělí.  Pro členské známky musela jsem, už léta jsem u nás ve svazu.  No  jo, vždycky se najde "dobrovolník", který se nějak zapojí....Vyjdu z domu, a co čert nechtěl, autobus mi ujel před nosem. Jo, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí...Kdybych tak mohla sprintovat, co jen bych za to dala !  Tak přidám do kroku a mažu pěšky, snažím se svižně - ze všech sil.  Slunko do očí bije, auta mě míjejí a není kam ani uskočit.  A jak tak spěchám, svižnost se ztrácí, a moje chůze začne být pajdavá. To je tak - když koleno je tuhé jak poleno, a když tě bolí, tak sprintovat člověku nedovolí..... No nic, fňuk, fňuk, už jsem si zvykla.....Skoro hodinku trvalo než došla jsem k nádraží, ještě kus cesty mám to na "Králák".  Přijela tramvaj- jedenáctka-  co jezdí směrem Jablonec, a já hup do ní, že ten zbytek cesty raději dojedu.  Stihla jsem to,  "za pět dvanáct" !   Známky jsem přece jen přinesla.  Když jsem se loudala zpátky a trochu s foťáčkem lelkovala, pár záběrů jsem si zvěčnila. Ale ty ukážu příště, už jsem neměla čas je připravit.  Co naplat, mám doma dost běžných povinností , a kdopak je nemá, že?