My dvě a čas...

My dvě a náš společný čas.....

V pondělí bylo krásně, jen zimní větřík trochu pofukoval a mezi bělavými mráčky se na svět smálo azurové nebe.Tak malou chvíli v dopoledním čase věnujeme procházce. A musí stačit jen půlhodina, musíme také zvládnout uvařit, aby před dvanáctou bylo na stole, tak jak je na to děda zvyklý. A my to stihneme, jsme holky šikovný, co myslíš Teri?

Projdem se kousek postranní ulicí, kde není takový provoz, jen tu a tam za plotem zaštěká pes a tou svou řečí nás zdraví. I když je únor a k němu se praví - že únor bílý pole sílí, tak po sněhu není památky, jen na Ještědě se drží, ale na obzoru na těch kopcích v Jizerkách, bílá vidět  není. Já však nejsem bystrozraká, sníh tam jistě bude, vždyť se blíží tradiční Jizerská padesátka.

Babičko koukej,pojede vlak, slyším cinkat závory, hlásí malá Terka.

No jo, vidíš, všechny vagónky jsou modré, jednou se spolu vláčkem svezeme, ale od města na druhou stranu, počkáme na jaro, až pokvetou pampelišky.

Tak ještě přes jednu zahradu zamáváme Ještědu a hurá domů, jdeme k plotně, vařit....

My  dvě, a čas co jsme přes den spolu utíká tak rychle a ta malá pomocnice hned se hrne k nádobí. "Babičko, počkej, já budu mejt, já ti pomůžu !"  Poradit si umí, přinesla si stoličku, je od mamky zvyklá takhle asistovat. Od dřezu ji neodháním, tu radost jí nekazím. A té malé asistentce asistuju zase já. To je správná dělba práce.

A co se v mládí naučíš, později jak najdeš...

Já vím, správně se říká  - ve stáří jak najdeš, ale já bych se u ní ještě ráda dožila, aspoň toho později, jestli mi rozumíte....