Dnes se hrát zvesela nebude !

Po ranním probuzení vždycky kouknu z okna, to abych viděla jakou tvář nám asi nastaví nový den.  Můj pohled míří  nahoru, otevřou oponu do hlediště ? Jejda, zdá se, že se hrát bude,  vidím hvězdičku - uvaděčku. Stojí na místě, čistě uklizeném, kolem ní ani smítko z mraků, ale dole pod jevištěm rychle natahují černé sukno, a já jen mlčky koukám a doufám, že reflektor slunka se rozsvítí a nebeské divadlo se rozhraje.....

Tak jsem si připravila foťák, že až bude správný čas, že venku, z vhodného místa si východ zimního slunka vyfotím, i když podobných záběrů mám už mraky. Uvařila jsem si obvyklou ranní kávu, ani jsem si k ní nesedla, a opřená o kuchyňskou linku jsem to vzdálené jeviště skoro hodinu  sledovala ale brzo jsem poznala, že se asi hrát nebude ! Zdálo se, že se ani větvička na stromech nehne, že vítr tady dole,  po noci ještě spí.  Zdání však klame, dlouhý černý mrak nad Jizerkami letí rychle v pruhu, a jak ho vítr žene, tak nabývá a roste do šíře,  a to  čisté jeviště se celé zatahuje těžkou tmavěšedou oponou.  A já se tak těšila na krásnou hru slunka, na jeho laškování s bělostnými mráčky, ae nic z toho nebylo ! Ani ťuk,  z té zábavy ani kousíček ! A  pak po celý den tu vítr s mokrými sněhovými vločkami fičel do všech stran, a zrovna teď, večer kolem sedmé, nabývá v prudkých  nárazech na síle. Venku to sviští  a kolem tak rachotí, snad se poryvům ubrání ta naše borovice, letos díky nepřízni počasí už má dvě větve zlomené, a to už jí chuděře stačí....