Jen tak, co mi jde hlavou...

Rok se vstříc k dalším svým  zítřkům rozběhl obvyklým tempem jako všechny roky předešlé, a pravda je, že záleží  jak s těmi zítřky každý z nás naloží, jak se k nim postaví a co od nich očekává. Nakonec každý z nás má nějaký svůj osud, a co se má stát, to se nejspíš stane... a někdy je lepší to nevědět...Nechci být pesimistou, ale občas mi projde hlavou, že rychle pádící čas mi  semlel všechna nesplněná přání a jejich střípečky zapadly do prachu cesty, po které  se svými radostmi i  starostmi životem kráčím dál....

Nechci být zapšklým pesimistou, ještě nevidím na konečnou a tak si nějaké malé plány ještě spřádám. A pak se uvidí, jestli je splnit zvládnu. Ale žádné velké cíle už to nejsou, nic nového, jen pokračovat v tom všem, co mě těší a naplňuje. Těšit se vnoučaty, vidět jak rostou, starat se o kvítí na zahradě, těšit se přírodou a lovit v ní obrázky, u knížky relaxovat....všechno to běžné a obyčejné, vařit, uklízet, starat se o domácnost,,,rozjetý vlak nestaví, a já z něj vystupovat nechci !

Ještě zima pořádně nezačala a já už se těším na jaro. Jsem jako nedočkavé dítě. Až rozketou keře pod mou borovicí, až se vše zazelená, hned bude pohled na svět veselejší. Ale zase bude víc práce - říká se, že práce člověka šlechtí, ale ničí tělo !  Jak u koho, ale asi na tom zrnko pravdy bude.