ZLATÉ RYBKY.
Název této knížky sedí jako ulitý - od zlaté rybky se přece vždycky očekává, že splní všechna přání....
Román Valji Stýblové mě skutečně zaujal svou pravdivostí, až se mi zdálo, že v někerých situacích jako bych viděla i kousíček sebe. Autorka svým osobitým rukopisem se smyslem pro realitu ukazuje jak se dá přežít řada různých konfliktů doma i na pracovišti, a dává nahlédnout do složitého postavení žen v jejich osobním životě. Hrdinkou příběhu je žena - lékařka Helga, která je ve všech směrech plně vytížena prací a nesčetnými povinnostmi. Obraz jejího pracovně úspěšného života, ale zároveň velmi tvrdého, je zachycen v bohatém ději a napsán velice poutavě.Řekla bych, že je to jako zrcadlo nastavené mnohým ženám, které už poznaly a pocítily svůj často nelehký životní úděl. A ruku na srdce, která z nich nikdy někdy neřekla tuhle větu : Až se narodím znova, chci být chlap ! Ale ne blbej....! Tedy já se přiznám, já to řekla už mnohokrát, a to ve chvílích když už jsem měla všeho až nad hlavu, ale přesto jsem plnou parou musela "jet" dál..... Tím nechci roli mužů znevažovat, ale proč ne "blbej" chlap? To vás jistě napadne, ujišťuji, že s inteligencí to nemá vůbec žádnou spojitost....
V závěru příběhu to doktorka Helga nakonec vyřešila, když už "pohár těžkostí" přetekl :
Přemýšlím o tom celou cestu domů, včetně procházky po samoobsluze. Pojízdný vozík skřípe jako rozbitý trakař. Navíc kolečka blokují, sotva jej za sebou vláčím. Mé předsevzetí koupit jen to nejnutnější /neb nejsem soumar/, se pomalu rozplývá. Mají právě minerálky, které si Aleš oblíbil. Na regále je ještě teplý chleba. Proč se vystavovat nebezpečí, že někdo z rodiny zítra koupí tři dny starou veku? Chybí olej, možná i mouka, atdatd. Musím zajet pře dům, auto dám do garáže až po večeři. Tašky váží snad metrák. Ke všemu nejede výtah. Mám jít dvakrát? Jestli je Aleš doma, skočil by pro druhou tašku on, ale co když ještě nedorazil? Vzdychnu a vydám se do schodů. Pohovořím s nimi ještě dnes, umiňuji si. Budu držet tvrdý kurs, ale vydržím to? Co když mě role Popelky a Otrokyně nadobro naleptala? Nemohu pro ty dvě hrůzné tašky ani odemknout ani zazvonit. Z nouze zmačknu tlačítko čelem. Kdyby mě viděl Marek, určitě by se chechtal, až by se za břicho popadal. Otevře Markéta. Loktem, protože si právě lakuje nehty. Třepe roztaženými prsty a pobaveně vykřikuje: "Proboha, mami, jak to vypadáš? A proč taháš tašky, když nejede výtah? Igor je u nás, byl by pro ně do auta došel." Kroutá hlavou, směje se, jako bych přišla z karnevalu. Zrcadlo je právě proti dveřím, vidím se v plné kráse. Vlasy jako zmoklá koudel, uřícený obličej, ve výstřihu pláště pomuchlaný šátek, stočený až někam za krk. A ruce, vytahané pomalu až na zem. Asi to chtělo tuhle poslední ránu.
"Aleš je doma?" zeptám se.
"Je".
"Prima. Potřebuji si s vámi promluvit."
"Jako s kým? Se mnou a s Igorem taky?
"Ano, s vámi se všemi, a teď hned."
Děj je zasazen do minulé doby, tak 30 let zpátky a přesto jsem přesvědčená, že životní úděl většiny žen se nijak výrazně nezměnil. Jedna směna v práci a hned druhá v rodině.Prý si za to můžem samy.....