Trochu podzimní nostalgie.

Nic naplat, léto nám uběhlo takovým fofrem, až mi to přijde, jakoby nebylo, a těch přání a plánů co jsem si nesplnila ...! Chtěla jsem to, chtěla jsem tohle a ještě tamto, "velké oči" jsem asi měla, fňuky, fňuk, přiznávám, cítím to, že už na všechno prostě  nemám.  Podzim je tady,  dnes  svůj divoký čardáš vítr tančí ve stromech a slunko je  za šedivou oponou kdesi schované. Ale mám jedno přání, co bych si na podzim  moc ráda splnila, a jistě nejsem sama. Jako tenkrát - nádherný den s blankytem nad hlavou, i to slunko kouzelnou moc ještě mělo, cestičkou pod nohama šustí suché listí a z okolních zlátnoucích buků se občas lehce snese hezky vybarvený list. Tak tohle si přeju znovu  zažít, na stejném místě, v kateřinských bučinách. Byla jsem tam ve správný čas, s mojí sestrou Jarčou.

 Včera slunko vydrželo, já  ho chytla v podvečeru, než za kopec zapadlo. Kolem domu samá práce, o té tu nechci psát....

Lepší je podzimní kvítí, to mám jenom pro radost...